IV.ÚS 596/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 596/24 ze dne 6. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 2813/2023-404 a proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. března 2023 č. j. 58 Co 40/2022-357 v rozsahu, v němž nebyl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2813/2023-404, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") domáhal přiznání náhrady újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Požadovaná majetková újma mu měla vzniknout zajištěním jeho bytové jednotky, se kterým byl spojen mj. zákaz převodu vlastnického práva ve smyslu § 47 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Stěžovatel nemohl uzavřít ohledně bytové jednotky kupní smlouvu, k jejímuž uzavření byl povinen podle předchozí smlouvy o smlouvě budoucí. Byl nucen zaplatit smluvní pokutu. Zároveň nemohl z výtěžku prodeje včas uhradit dlužnou částku ze smlouvy o úvěru zajištěnou zástavním právem váznoucím na bytové jednotce. Vznikla mu tak povinnost zaplatit smluvní úrok, úrok z prodlení a smluvní pokutu. Stěžovateli dále vznikla škoda v podobě vynaložených nákladů na obhajobu. Okresní soud se s argumentací stěžovatele ztotožnil a rozsudkem ze dne 13. 12. 2021 č. j. 6 C 149/2020-230 mu náhradu této škody přiznal. 3. Proti vyhovujícím výrokům rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným výrokem změnil rozhodnutí okresního soudu v napadeném rozsahu tak, že konstatoval porušení specifikovaných osobních práv stěžovatele a žalobu zamítl. Podle krajského soudu není zaplacení smluvní pokuty v příčinné souvislosti s trestním stíháním stěžovatele. Podle smlouvy o smlouvě budoucí povinnost zaplatit smluvní pokutu nevznikla, neboť stěžovatel nebyl budoucím kupujícím písemně vyzván. Pokud se později zavázal smluvní pokutu zaplatit, učinil tak nikoliv v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Povinnost stěžovatele ze smlouvy o smlouvě budoucí navíc zanikla podle § 1788 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Důvodným neshledal ani požadavek na náhradu újmy spočívající v povinnosti zaplatit smluvní úrok, úrok z prodlení a smluvní pokutu za nikoliv včasné splacení závazku ze smlouvy o úvěru. Nebylo prokázáno, že nebýt zákazu prodeje, by budoucí kupující řádně splnil své povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí, tj. uzavřel se stěžovatelem kupní smlouvu a řádně a včas uhradil kupní cenu. Stěžovatel navíc mohl splnit závazek jiným způsobem. I podle své výpovědi měl část finančních prostředků ze smlouvy o úvěru, dále obchodní podíl v obchodní společnosti X (dále jen "obchodní podíl"), a podíl v bytovém družstvu spojený s právem užívání bytu, které mohl zpeněžit. Z okolností plyne také, že si stěžovatel počínal riskantně, účelem úvěru bylo investování na burze, přičemž stěžovatel neměl konkrétní představu o způsobu splnění dluhu ze smlouvy o úvěru. Důvodným nebyl ani požadavek na náhradu nákladů obhajoby nad částku stěžovateli dříve vyplacenou. Náklady na úkony obhájce před zahájením trestního stíhání by stěžovatel vynaložil, i pokud by k zahájení nedošlo. Návrh na doplnění dokazování a námitky proti formulaci otázek znalci nejsou podáním ve věci samé a nejsou úkonem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d), odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podání návrhu na zrušení zajištění nároku poškozené bylo neúčelným úkonem, protože o zrušení rozhoduje soud bez návrhu, což učinil, jakmile měl příslušný spis k dispozici. 4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k dovolání stěžovatele zrušil rozsudek krajského soudu v části, v níž krajský soud konstatoval porušení stěžovatelových práv a zamítl žalobu v rozsahu okresním soudem přiznané nemajetkové újmy (výrok I). Ve zbytku dovolání odmítl (výrok II). Jde-li o škodu v podobě zaplacené smluvní pokuty, stěžovatel svou dovolací námitkou vycházel z odlišného skutkového závěru, než jak jej zjistil krajský soud. Předpokládal totiž, že smluvní strany dodatečně uzavřely dohodu o změně formy výzvy. Nejvyšší soud je skutkovými závěry krajského soudu vázán, a jde tak o nepřípustný dovolací důvod. Kromě toho, stěžovatelem předestřená právní otázka necílí na závěr krajského soudu o absenci příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a vzniklou škodou. Vzhledem k tomu nebylo nutné se dále zabývat aplikací § 1788 odst. 2 občanského zákoníku. Ohledně škod souvisejících se smlouvou o úvěru stěžovatel zpochybňoval skutkový závěr krajského soudu, podle nějž disponoval podílem v bytovém družstvu, částkou z čerpaného úvěru a obchodním podílem v obchodní společnosti. V dovolání tvrzená bezcennost obchodního podílu k datu splatnosti dluhu ze smlouvy o úvěru ze skutkových závěrů krajského soudu nevyplývá. Dalšími otázkami stěžovatele se Nejvyšší soud nezabýval, protože jejich odlišné řešení by se v poměrech stěžovatele nijak neprojevilo. V části, jíž krajský soud zamítl požadavek na náhradu nákladů obhajoby, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť nárok má samostatný charakter a částka nepřevyšuje 50 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně shrnuje skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu není zřejmé, z jakého důvodu považoval dovolání za nepřípustné ohledně škody související se smlouvou o úvěru. V dovolání položenými otázkami se Nejvyšší soud vůbec nezabýval. Krajský soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, pokud uzavřel, že reálné uzavření kupní smlouvy druhou stranou ze smlouvy o smlouvě budoucí a řádné zaplacení kupní ceny, je pouhou domněnkou stěžovatele. Obecnými soudy bylo zjištěno, že neměl k dispozici žádný majetek vyjma de facto bezcenného obchodního podílu, jehož hodnota nebyla v řízení zjišťována, a družstevního podílu v bytovém družstvu. Stěžovatel má za to, že nemajetnost se v souladu s negativní teorií důkazní neprokazuje. Krajský soud nijak nezjišťoval, zda finanční rezervou stěžovatel v okamžiku splatnosti dluhu ze smlouvy o úvěru stále disponoval. Měl navíc stěžovatele poučit, že nemá nemajetnost za prokázanou. Stěžovatel navíc nesouhlasí s tím, že by mu vznikla povinnost prodat podíl v obchodní společnosti, který mu generuje zisk, nebo družstevního podílu, jehož prostřednictvím uspokojoval stěžovatel svou bytovou potřebu. Povinnost zpeněžit družstevní podíl je v rozporu s dobrými mravy. 6. Neobstojí ani odůvodnění obecných soudů k zamítnutí jeho nároku na náhradu škody spočívající v povinnosti zaplatit smluvní pokutu ze smlouvy o smlouvě budoucí. Strany si konkludentně ujednaly, že výzvu písemně zasílat nebudou, neboť je zřejmé, že prodej jednotky není z důvodu jejího zajištění v daný okamžik možné. Tím zároveň opustily výhradu formy. V návaznosti stěžovatel uzavřel dohodu o vypořádání ujednané smluvní pokuty a zrušení závazku uzavřít kupní smlouvu. Tím navíc předešel vzniku dalších škod. Nejvyšší soud nesprávně dovodil, že stěžovatel uvedenou argumentací vychází z odlišného skutkového závěru než krajský soud. 7. Stěžovatel na závěr nesouhlasí s nepřiznáním požadované škody spočívající v nákladech na obhajobu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že lze požadovat náklady za obhajobu učiněnou i před zahájením trestního stíhání. Úkony učiněné ve stádiu prověřování by také měly podléhat náhradě. Návrh na doplnění dokazování včetně odůvodnění a námitky proti formulaci otázek znalci, soud nesprávně posoudil jako neúčelné úkony. Přestože nepatří mezi výslovně vyjmenované úkony, lze je považovat za samostatné podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Stěžovatel považuje za účelný i návrh na zrušení zajištění. O zrušení zajištění nebylo rozhodnuto automaticky, ale až po dodatečné urgenci stěžovatele. III. Procesní předpoklady řízení p