IV.ÚS 599/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 599/06 ze dne 12. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů M. S. a D. S., zastoupených JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2006, č.j. 22 Cdo 1985/2005-707, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005, č.j. 8 Co 866/2004-670, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 9. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v právní věci stěžovatelů v postavení žalobců proti L. G. a Š. G. v postavení žalovaných, o ochranu vlastnického práva, k odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 6. 2004, č.j. 15 C 130/92-628, změnil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu v jeho výroku I. tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se užívání krajským soudem v jeho rozsudku ze dne 18. 2. 2005 vymezené části tam specifikovaného pozemku, přičemž ve zbývající části výroku I., stejně jako ve výrocích II. a III. odvoláním napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud svým rozsudkem ze dne 18. 2. 2005 dále upravil částku, k jejímuž zaplacení státu na nákladech řízení byli stěžovatelé zavázáni rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 6. 2004, a stanovil právo žalovaných na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči stěžovatelům. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") rozsudkem ze dne 15. 6. 2006 odmítl dovolání stěžovatelů, zamítl dovolání L. G. a Š. G. a určil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelé se domnívali, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jejich ústavně zaručených práv, práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, jež jsou zakotvena v čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé nejprve popsali průběh řízení před obecnými soudy. V dalším Ústavnímu soudu přednesli své námitky stran dokazování, jak k tomuto přistoupil okresní soud, neboť ten dle stanoviska stěžovatelů přecenil význam znaleckého posudku znalce Ing. K., nekonfrontoval znalecký posudek znalce Ing. K. s dalšími ve věci obstaranými znaleckými posudky a nepřipustil přezkoumání znaleckého posudku znalce Ing. K. dalším znalcem. Na tomto podkladě soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, jejichž užití tímto při rozhodování dané věci vedlo k jejímu vadnému posouzení. K odvolání stěžovatelů však krajský soud takto naznačené nedostatky rozsudku okresního soudu ze dne 9. 6. 2004 neodstranil, ač byl na ně stěžovateli v jejich odvolání upozorněn. V této části tak stěžovatelé uzavřeli, že skutková zjištění a právní závěry obecných soudů vykazují extrémní nesoulad, což značí zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatelů. Dle přesvědčení stěžovatelů pak obecné soudy v předmětné záležitosti rovněž svévolně aplikovaly jednoduché právo, jelikož okresní soud ve věci použil § 872 odst. 1 ve spojení s § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), které ovšem na zkoumanou problematiku nedopadají, resp. jelikož krajský soud rozhodl v rozporu se zněním ustanovení § 123 a § 126 občanského zákoníku. Stěžovatelé dále Ústavní soud uvědomili, že napadaný rozsudek krajského soudu byl vyhlášen v té podobě, dle níž jsou k náhradě nákladů odvolacího řízení zavázáni žalovaní vůči žalobcům, písemné vyhotovení rozsudku krajského soudu ze dne 18. 2. 2005 nicméně konstituuje totožnou povinnost žalobců vůči žalovaným. K napadanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelé bez jakéhokoliv upřesnění uvedli, že tento porušuje § 237 odst. 1 písm. a), písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 15 C 130/92. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelů z jejich ústavní stížnosti. II. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k ústavní stížnosti v její části směřující proti napadanému rozsudku dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že při uvážení obsahu napadaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jakož i obsahu vyžádaného spisu okresního soudu, především dovolání stěžovatelů, nelze než dospět k závěru, že návrh, jímž se stěžovatelé domáhají kasace napadaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, je návrhem nedůvodným. Z výše naznačených pramenů je patrno, že dovolání podané stěžovateli Nejvyšší soud ČR shledal nepřípustným opodstatněně, jelikož stěžovatelé se ve svém mimořádném opravném prostředku omezili na kritiku správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů, či na kritiku procesního postupu nalézacího a odvolacího soudu, aniž by vznesli námitky do jakékoliv právní otázky, na jejímž řešení rozsudek dovoláním napadený spočíval, přičemž ani žádnou takovou otázku nevymezili a dovolacímu soudu stran zásadního právního významu napadeného rozhodnutí žádnou argumentaci nepředložili (č.l. 688-689). Nejvyšší soud ČR tedy ve svém rozsudku ze dne 15. 6. 2006 správně uvedl, že přípustnost dovolání stěžovatelů podle § 237 odst. 1 písm. a), písm. b) občanského soudního řádu není dána, neboť stěžovatelé byli oprávněni dovoláním napadnout jen potvrzující část výroku napadaného rozsudku krajského soudu, nešlo zde o skrytou diformitu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, přičemž pak důvody, o něž stěžovatelé opřeli své dovolání, nezakládaly přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (č.l. 708). Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Ohledně té části ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelé domáhají zrušení napadaného rozsudku krajského soudu, se výše popsaná procesní situace promítá v tom, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nejsou bez dalšího splněny náležité předpoklady, neboť k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání nedošlo v důsledku kvalifikace tohoto jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z tohoto by tak za běžných okolností plynulo, že v této části nelze ústavní stížnost stěžovatelů věcně projednat pro její opožděnost, a to ve smyslu § 72 odst. 3 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ovšem nemohl přehlédnout, že poučení o opravných prostředcích, jak je zaznamenáno v napadaném rozsudku krajského soudu, je více než nepřesné, jelikož z tohoto se mimo jiné podává, že proti napadanému rozsudku krajského soudu je přípustné dovolání také do jeho výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve vztahu ke zbytku parcely 567/1 (č.l. 679), což ovšem neodpovídá skutečnosti, jak ostatně rovněž rozhodl Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 15. 6. 2006. Podle přesvědčení Ústavního soudu pak nelze stěžovatelům přičítat k tíži, respektovali-li poučení o opravných prostředcích z napadaného rozsudku krajského soudu a obsáhli-li do svého mimořádného opravného prostředku, zcela ve shodě se zákonnou úpravou přípustnosti dovolání, dovolací námitky spadající především pod dovolací důvod dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. Za takto naznačeného stavu by odmítnutí projednávané ústavní stížnosti v její části směřující proti napadanému rozsudku krajského soudu jako po lhůtě podané mohlo být stěžovateli oprávněně vnímáno jako odmítnutí spravedlnosti, na tomto podkladě tak Ústavní soud přikročil také k věcnému přezkumu napadaného rozsudku krajského soudu. K námitkám stěžovatelů stran procesu dokazování před okresním soudem považuje Ústavní soud za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních