IV.ÚS 599/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 599/16 ze dne 24. 5. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Věry Biskupové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 4, Mendíků 1396/9, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. listopadu 2015 sp. zn. 54 Co 738/2015 a usnesení JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, ze dne 22. července 2015 č. j. 103 Ex 40433/10-47, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, se sídlem Přerov, Komenského 38, jako účastníků řízení a obchodní společnosti T&C DOMOV s.r.o., IČ: 27124339, se sídlem Brno - Bystrc, Chudčická 1351/17, zastoupené Mgr. Martinou Suchomelovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 36/5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. února 2016, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"). 2. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. prosince 2010 č. j. 2 EXE 4289/2010-15 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky (povinné) k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice (oprávněné) ve výši 120 390 Kč s příslušenstvím a k úhradě nákladů předcházejícího řízení ve výši 5 300 Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné, a to na základě vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Martinou Proksovou dne 26. listopadu 2009 pod číslem spisu 1407/09. Uvedený dluh měl vzniknout ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 19. února 2009, na jejímž základě byla stěžovatelce poskytnuta jistina ve výši 17 000 Kč. 3. Dne 5. května 2015 obdržel soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, návrh stěžovatelky na zastavení exekuce z důvodu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že tento závěr se vztahuje i na v ní vtělenou rozhodčí doložku, rozhodce neměl mít pravomoc spor rozhodovat a vydaný rozhodčí nález neměl být již v době podání návrhu na nařízení exekuce způsobilým exekučním titulem. Nadto stěžovatelka navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů exekučního řízení, neboť za této situace mělo ležet zavinění na zastavení exekuce na vedlejší účastnici. K návrhu se podáním doručeným soudnímu exekutorovi dne 22. června 2015 vyjádřila vedlejší účastnice, která vyslovila souhlas se zastavením exekuce z důvodu splnění jejího účelu, když její pohledávka byla zčásti splněna. Odmítla však, že by návrh na nařízení exekuce podala bezdůvodně. Podle jejího názoru nebylo v době jeho podání možné předvídat názorovou neshodu mezi soudy v otázce platnosti rozhodčí doložky. 4. V návaznosti na tato podání soudní exekutor usnesením ze dne 22. července 2015 č. j. 103 Ex 40433/10-47 zastavil nařízenou exekuci (výrok I). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a náhradu nákladů exekuce nepřiznal ani exekutorovi (výrok III). Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice zastavení exekuce nezavinila. V době podání návrhu totiž disponovala pravomocným a vykonatelným exekučním titulem a rozhodčí nálezy vydané na základě stejné rozhodčí doložky byly akceptovány jako exekuční tituly. V průběhu řízení jeho neplatnost ostatně nenamítala ani stěžovatelka, pročež lze předpokládat, že jej považovala za vykonatelný. Návrh na zastavení exekuce podala v reakci na změnu judikatury Nejvyššího soudu až v květnu 2015. 5. Proti výroku II uvedeného usnesení podala stěžovatelka odvolání, kterým požadovala jeho změnu tak, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 7 913,40 Kč, a dále požadovala náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 956,70 Kč (celkem tedy 11 870,10 Kč). Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále též "odvolací soud") o něm rozhodl usnesením ze dne 3. listopadu 2015 sp. zn. 54 Co 738/2015, kterým potvrdil napadený výrok (výrok I) a vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Podle jeho názoru by v obecné rovině bylo lze vedlejší účastnici přičítat procesní zavinění na zastavení exekučního řízení, jestliže by při podání návrhu na nařízení exekuce či při jejím provádění nezachovala potřebnou míru pečlivosti a přistoupila bezdůvodně k vymáhání povinností nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračovala. Podle stávající judikatury by se typicky jednalo o situaci, kdy je exekuční titul nezpůsobilý, neboť byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc z důvodu netransparentních pravidel pro výběr rozhodců. V projednávané věci bylo ovšem zastavení exekuce navrhováno z titulu neplatnosti celé úvěrové smlouvy, jejíž součástí je i rozhodčí doložka. Odvolací soud si byl vědom nálezů Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) a ze dne 11. prosince 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12, podle nichž důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že celá smlouva o úvěru, do níž je vložena rozhodčí doložka, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Přesto však zůstal přesvědčen o správnosti svých konzistentních závěrů, že přezkum exekučních titulů, vydaných v nalézacím řízení, nelze připustit v rámci řízení exekučního, které je ze své podstaty určeno pouze pro výkon rozhodnutí, a nikoliv pro autoritativní nalézání práva. V tomto řízení je možné přihlédnout pouze ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce (např. vykonatelnost exekučních titulů, pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, legitimace účastníků řízení). Tyto závěry přitom - s výjimkou netransparentního výběru rozhodce - platí i v případě, kdy je exekučním titulem rozhodčí nález. Přezkumu rozhodčích nálezů slouží od 1. dubna 2012 novelizované ustanovení § 35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, které stanoví podmínky, za nichž může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na jeho zastavení. 6. Ve světle popsaných závěrů posoudil odvolací soud výrok II usnesení soudního exekutora. Z exekučního spisu zjistil, že stěžovatelka na exekuci zaplatila celkem 140 495 Kč, přičemž 100 000 Kč bylo vyplaceno vedlejší účastnici a 40 495 Kč bylo převedeno na účet exekutora. Podle odvolacího soudu lze obecně konstatovat, že v části, ve které stěžovatelka plnila, zavinila zastavení exekuce, a tedy návrh byl podán důvodně a vzat zpět byl pro její chování. Nárok na náhradu nákladů v této části exekuce má tudíž vedlejší účastnice. Naopak v části, která zůstala nevymožená, neměla vedlejší účastnice se zastavením souhlasit, a proto v této části zavinila zastavení sama. S ohledem na to, že poměr vymoženého plnění ve vztahu k celkové vymáhané částce ke dni zastavení exekuce vyznívá ve prospěch vedlejší účastnice, neboť byla plněna více než polovina vymáhané částky, měla by mít právo na náhradu poměrné části svých nákladů. Protože však své náklady nevyčíslila a nepožadovala, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudního exekutora, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na již zmíněné nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12, k nimž dodává, že smlouva o úvěru, na jejímž základě jí měl vzniknout předmětný dluh, je s ohledem na v ní obsažené podmínky zjevně nespravedlivá a neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Ve skutečnosti to má být právě vedlejší účastnice, kdo je jejím dlužníkem a kdo má povinnost jí vydat bezdůvodné obohacení. Právě s poukazem na tyto skutečnosti měla stěžovatelka dosáhnout zastavení exekuce, protože uvedená neplatnost se týká i rozhodčí doložky, a tedy rozhodčí nález, na jehož základě byla exekuce nařízena, byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl oprávnění. Za situace, kdy se stěžovatelka touto námitkou úspěšně ubránila zjevné nespravedlnosti, nemůže obstát, aby sama hradila náklady svého právního zastoupení a v důsledku této skutečnosti se dostala do tíživé situace. Nebyla to ona, kdo zavinil zastavení exekuce. Rovněž přitom nemělo být podstatné, že vedlejší účastnice vyslovila souhlas se zastavením exekuce. Odvolací soud měl postupovat v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. 8. K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i zásady rovnosti účastníků řízení p