IV.ÚS 599/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 599/18 ze dne 23. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti H. S. T., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 2033/2017-245, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 44 Co 328/2016-224 a proti výrokům I a II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2015 č. j. 32 C 2/2010-175, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Brně a 3. Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a za účasti České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Pan H. S. T. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalobce") se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí civilních soudů v jím uvedeném rozsahu. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantujícím právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, v článku 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a v článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování soukromého a rodinného života). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených soudních rozhodnutí se zjišťuje: U Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 32 C 2/2010 dlouholetý občanskoprávní spor, v němž se žalobce domáhal po České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "žalovaná") poskytnutí zadostiučinění v penězích podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Žalobce požadoval náhradu ve výši 50 milionů Kč za nezákonný úřední postup a dále částku 240 000,- Kč (za újmu na zdraví) podle § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění. Škodní událost byla způsobena třemi příslušníky Policie České republiky, kteří při provádění služebního zákroku (prověřování oznámení o držení drog) dne 4. 1. 2009 fyzicky napadli zadržovaného otce žalobce, přičemž v důsledku intenzity jejich zásahu otec žalobce dne 5. 1. 2009 zemřel v policejní cele, aniž mu byla poskytnuta lékařská pomoc. Žalobce, který je synem zemřelého, v žalobě tvrdil, že v důsledku smrti svého otce utrpěl psychickou újmu, a zdůrazňoval sankčně preventivní charakter svého požadavku na odškodnění. V neposlední řadě pak poukazoval na diskriminaci vietnamské komunity v České republice. V pořadí prvním rozsudkem nalézacího soudu ze dne 5. 3. 2013 č. j. 32 C 2/2010 - 119 bylo žalobě vyhověno co do částky jednoho milionu Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Vyhovující výrok nabyl právní moci dne 21. 6. 2013. O odvolání žalobce proti zamítavému výroku prvoinstančního rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 14. 1. 2015 č. j. 44 Co 395/2013-142, jímž rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části a ve výrocích souvisejících zrušil a vyjádřil svůj právní názor s tím, že má být blíže zkoumána prevenční povinnost žalované, stejně jako její postoj k pozůstalým příbuzným zemřelého. V pořadí druhým rozsudkem nalézacího soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 32 C 2/2010-175, bylo rozhodnuto tak, že žaloba byla, co do částky ve výši 49 240 000 Kč, zamítnuta (výrok I) a žalované byla uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 37 724 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II). O odvolání žalobce proti druhému rozsudku nalézacího soudu rozhodl odvolací soud svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 44 Co 328/2016 - 224, jímž byl rozsudek nalézacího soudu v odvoláním napadených výrocích I a II potvrzen (výrok I), výrokem II a III pak bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků. Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem neshledal zanedbání obecné prevenční povinnosti žalované v podobě nedostatečných mechanismů uplatňovaných při příjímání a kontrole policistů. S tímto závěrem odvolacího soudu žalobce nesouhlasil a v podaném dovolání tvrdil, že odvolací soud se v tomto závěru odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2535/2013. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 2033/2017-245 žalobcovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť podle jeho názoru otázce přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla věnována již značná pozornost jak v judikatuře, tak i v odborné literatuře. Dovolací soud zdůraznil, že dne 27. 4. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl do zákona č. 82/1998 Sb. vložen § 31a, koncipující zvláštní úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která má přednost před právní úpravou občanského práva. V souvislosti s námitkami žalobce ohledně otázky tzv. "punitive damages", resp. preventivně sankční funkce satisfakce za nemajetkovou újmu dovolací soud odkázal na závěry, vyslovené již dříve v rozsudku dovolacího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 30 Cdo 520/2014, resp. v rozsudku ze dne 10. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 942/2016. Dovolací soud zdůraznil, že "český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody (punitive damages)" a zdůraznil, že "sankční postih je výhradně vyhrazen státní moci a veřejnému právu". Závěrem dovolací soud konstatoval, že výše zadostiučinění, kterého se žalobci dostalo, je s ohledem na ustálenou judikaturu dostatečně vysoká a ztotožnil se s úvahami obsaženými v rozhodnutí odvolacího soudu. III. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel shrnul jednak obsah rozhodnutí obecných soudů v předmětné civilní věci a rovněž v trestní věci, vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 40 T 16/2009 a Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 5 To 98/2011. Toto trestní řízení vedlo k odsouzení tří zasahujících policistů a k uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody v rozpětí od tří let do deseti let a k trestům zákazu činnosti (zákaz výkonu zaměstnání nebo povolání v ozbrojených sborech a silách ČR a v obecní policii). Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že zasahující policisté byli přijati do služebního poměru u Policie České republiky za účinnosti zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. V přijímacím řízení do služebního poměru podle názoru stěžovatele nebyla dostatečným způsobem zkoumána způsobilost přijímaných osob vykonávat zaměstnání policistů i s ohledem na jejich povahové, resp. osobnostní rysy. Jejich služební hodnocení obsažené ve služebních spisech považuje stěžovatel za nedostatečné ve vztahu k otázkám jejich poměru k národnostním menšinám, či otázkám rasovým. Nedostatečné kontrolování a vyhodnocování příslušníků Policie České republiky, resp. zásahové jednotky (tzv. Delta týmu) považuje stěžovatel za jeden z možných důvodů jejich následného selhání při zásahu dne 4. 1. 2009. Stěžovatel nesouhlasí s výši přiznaného zadostiučinění, kterou považuje za nepřiměřeně nízkou. V další části odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatel vyjadřuje k preventivně sankční funkci náhrady nemajetkové újmy a k institutu punitive damages. V souvislosti s uvedenou problematikou poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14, ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2223/13, resp. ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz) a vyslovuje názor, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou s judikaturou Ústavního soudu v rozporu. Stěžovatel poukazuje na mizivý rozdíl mezi výší přiznaného peněžitého zadostiučinění v případech urážlivých článků v bulvárních časopisech, posuzovaných v soudní judikatuře, a v případě smrti otce stěžovatele; výši odškodnění v porovnávaných případech shledává stěžovatel jako zcela nesouměřitelnou. Obecným soudům závěrem stěžovatel vytýká, že nehodnotily nemajetkovou újmu z hlediska její funkce preventivně sankční, neboť takové hodnocení ve svých rozhodnutích ani nepřipustily, přičemž prý ji nesprávně zaměnily s institutem punitive damages, který je pouze jedním ze způsobů, jehož prostřednictvím lze náhradu nemajetkové újmy z hlediska preventivně sankční funkce přiznat. IV. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Ústavní soud posoudil