IV.ÚS 599/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 599/22 ze dne 12. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Ubytovnalitvinov s. r. o., sídlem Cejl 494/25, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2021 č. j. 22 Cdo 624/2021-829 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2020 č. j. 9 Co 80/2012-788, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ORLEN Unipetrol a. s., sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 16 C 299/2003 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2010 č. j. 16 C 299/2003-246 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice (tehdy UNIPETROL, a. s.) domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. 261/6, jejíž součástí je budova č. p. 870, nacházející se v obci Litvínov a v katastrálním území Horní Litvínov (dále jen "nemovitá věc"), a uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovatelce (jako žalované), resp. tehdy společnosti ICB, a. s., náklady řízení ve výši 44 755,50 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, načež Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 č. j. 9 Co 80/2012-444 změnil rozsudek okresního soudu tak, že se určuje, že vlastnicí nemovité věci je vedlejší účastnice. Stěžovatelkou podané dovolání pak odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 1044/2015-586, toto usnesení však zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633). Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2020 č. j. 22 Cdo 1228/2018-688 uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a uložil mu, aby se zabýval tím, zda právní předchůdkyně stěžovatelky - obchodní společnosti AG real, spol. s r. o. (dnes AG real, spol. s r. o., v likvidaci), a Jetmaster, a. s. (nyní Teniba Group, a. s.), nemohly nabýt vlastnické právo od neoprávněného na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí s tím, že pokud by k "dobrověrnému" nabytí došlo již v případě prvně uvedené obchodní společnosti, bylo by nadbytečné hodnotit další převody takto originárně nabytého vlastnického práva z titulu nabytí od "neoprávněného", přičemž přihlédne k tomu, že nabytí vlastnického práva od neoprávněného může dojít jen v mimořádných situacích a posouzení dobré víry je v takovém případě nutné zkoumat přísně, přičemž nelze hovořit o ochraně nabyvatele v dobré víře, jestliže o ní panují důvodné pochybnosti. 4. Po zopakování a doplnění dokazování krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu opět změnil tak, že určil, že vlastnicí nemovité věci je vedlejší účastnice, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 656 441,07 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že nemovitá věc byla protiprávně vyvedena z majetku právní předchůdkyně vedlejší účastnice (obchodní společnost CHEMOPETROL GROUP, a. s.) Mgr. Tomášem Prejzou prostřednictvím Pavla Šťastného do obchodní společnosti 1. plzeňská makléřská a. s. Ta následně uzavřela s obchodní společností AG real, spol. s r. o., kupní smlouvu ze dne 13. 3. 1997, ve skutečnosti však nemovitá věc představovala tzv. propadnou zástavu pro případ neuhrazení půjčky, kterou společnosti 1. plzeňská makléřská a. s. poskytla obchodní společnost AG FINANCE spol. s r. o., která byla personálně a kapitálově propojena s obchodní společností AG real, spol. s r. o. Uvedená kupní smlouva je z tohoto důvodu neplatná, a "s ohledem na uvedené" nemohla obchodní společnost AG real, spol. s r. o., nemovitou věc nabýt do svého vlastnictví v dobré víře. S uvedenými obchodními společnostmi byla personálně a kapitálově propojena obchodní společnost ICB, a. s. (nyní IBCPraha group, a. s.), do jejíhož základního jmění byla nemovitá věc vložena. Poté se krajský soud zabýval tím, zda nemovitou věc nemohla v dobré víře nabýt obchodní společnost Jetmaster, a. s., a to na základě kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2010, což ale odmítl s tím, že jednak věděla o probíhajícím soudním řízení a skutečnostech, na jejichž základě je vlastnické právo vedlejší účastnicí zpochybňováno, jednak zde existovalo personální propojení mezi společnostmi AG real, spol. s r. o., AG FINANCE spol. s r. o., ICB, a. s., a Nivicolus, a. s., která byla do dané transakce zapojena tak, že v její prospěch bylo zřízeno věcné břemeno, které ji opravňovalo nemovitou věc užívat. Dále krajský soud uvedl okolnosti, za nichž nemovitou věc nabyla stěžovatelka a z nichž je patrno, že šlo o koordinovaný postup, kdy se společnost Jetmaster, a. s., "zbavila" sporného majetku, načež uzavřel, že s ohledem na provedené dokazování nemohla být stěžovatelka ani její předchůdkyně oprávněně přesvědčeny, že nemovitosti nabývají od "pravého" vlastníka. 5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč. V dovolání stěžovatelka jako předpoklad přípustnosti uvedla, že napadené usnesení závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně i již zmíněného rozsudku č. j. 22 Cdo 1228/2018-688), resp. že nejen nerespektoval v současné době konstantní judikaturu dovolacího i Ústavního soudu, ale neřídil se ani závaznými pokyny dovolacího soudu v této věci, in eventum že tyto otázky nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny. Uplatnila přitom čtyři dovolací námitky, první se týkala procesního postupu odvolacího soudu při změně právního názoru na dobrou víru předchozích nabyvatelů - obchodních společností AG real, spol. s r. o., a Jetmaster, a. s., druhá absence provedení nového dokazování při změně právního názoru krajského soudu při posouzení dobré víry a třetí aplikace závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1228/2018 na zkoumání otázky dobré víry a důvodných pochybností, čtvrtá pak nákladů řízení. K první námitce Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení dobré víry právních předchůdců stěžovatelky nebylo otázkou, která by byla nově nastolena až v průběhu odvolacího řízení a která by vyplývala z nové, a tudíž překvapivé kvalifikace, naopak obě strany se k ní mohly v průběhu řízení s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyjádřit. Současně však uvedl, že stěžovatelka namítá vadu řízení, k níž by bylo možné přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jde-li o druhou námitku, Nejvyšší soud odmítl, že by jiné právní posouzení věci odvolacím soudem bylo možné až v případě provedení (resp. zopakování) dokazování, s tím, že nic takového neplyne ani ze zákona, ani rozhodovací praxe. I zde však Nejvyšší soud uvedl, že by mohlo jít toliko o vadu řízení, ke které nelze přihlédnout. U třetí námitky Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatelka se nepřípustně snaží o revizi některých skutkových závěrů krajského soudu, a následně dospěl k závěru, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn krajským soudem, umožňoval "přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy z 13. 3. 1997, jakož i k závěru o absenci dobré víry společnosti Jetmaster, a. s., při nabývání sporných nemovitostí". Čtvrtou dovolací námitkou se Nejvyšší soud nemohl zabývat s ohledem na nepřípustnost dovolání proti nákladům řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily vlastnické právo, jeho vznik a přechod. Má za to, že odmítnutím dovolání jí Nejvyšší soud odepřel meritorní přezkum, čímž "legitimizoval" nezákonné rozhodnutí krajského soudu, a ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3588/14 (N 114/77 SbNU 673) jí odepřel spravedlnost,