IV.ÚS 6/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 6/09 ze dne 2. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. O. O., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem advokátní kanceláře U Výstaviště 9, Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008 č. j. 4 To 9/2008-1265, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2009 se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008 č. j. 4 To 9/2008-1265. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze a napadeným rozhodnutím (resp. i rozsudkem soudu prvního stupně) byla porušena ústavní práva stěžovatele podle čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podáním ze dne 18. února 2009 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 5/2006 (dále jen "trestní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. srpna 2007 č. j. 50 T 5/2006-1194 uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona za použití § 143 trestního zákona a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy mu byl podle § 140 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Na základě stěžovatelem podaného odvolání Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. dubna 2008 č. j. 4 To 9/2008-1265 odvolání zamítl jako nedůvodné. Podané dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. září 2008 č. j. 6 Tdo 1111/2008 odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal skutkový stav a napadl nesprávné hodnocení posouzení skutku Vrchním soudem v Praze v aplikaci ustanovení § 140, resp. 143 trestního zákona na platební karty a v posouzení plastového nosiče elektronické informace jako padělku platební karty z důvodu, že je způsobilý uvést v omyl bankomat. Stěžovatel má za to, že vrchní soud svým postupem a rozhodnutím porušil zásadu in dubio pro reo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Výše zmíněná porušení však z napadeného usnesení vrchního soudu nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování jak výslechem celé řady svědků, tak provedením listinných důkazů a v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, které provedené důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily (str. 15 až 19). Odvolací soud přiléhavě reagoval na výhrady, které stěžovatel uplatnil v odvolání a skutkové závěry soudu prvního stupně považoval v zásadě za správná s výjimkou závěru, že padělaná platební karta, která byla v posuzovaném případě použita, byla nepochybně vizuálně zaměnitelná s kartou pravou, avšak i takovýto nosič považoval odvolací soud za padělanou platební kartu a v důsledku toho nepovažoval za nutné cokoliv měnit na skutkových zjištěních uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ani na použité právní kvalifikaci skutku jako trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 a § 143 trestního zákona, kterou rovněž považoval za správnou. Nejvyšší soud pak k námitkám uvedeným stěžovatelem v dovolání konstatoval, že v dané věci (byť skutková zjištění jsou založena na nepřímých důkazech), nebyl proveden jen jeden nepřímý důkaz, nýbrž celá řada nepřímých důkazů, které zcela jednoznačně ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, vzájemně se doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině stěžovatele) a vyloučit možnost jiného závěru. K jednotlivým námitkám, stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněným, Ústavní soud uvádí, že jsou toliko opakováním námitek vznesených stěžovatelem v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a to zejména v opravných prostředcích, tj. v odvolání a dovolání. Stěžovatel se pokouší zpochybnit existenci subjektivní stránky a tím podpořit své tvrzení o nevině, přičemž obsahem jeho ústavní stížnosti je polemika týkající se hodnocení jednotlivých ve věci provedených důkazů. Ve věci rozhodující soudy se všemi námitkami stěžovatele ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Rovněž náležitě hodnotily všechny relevantní skutečnosti, polehčující i přitěžující okolnosti a dospěly k odpovídajícímu závěru o uložení trestu mírně nad spodní hranicí příslušné trestní sazby. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 125 odst. 1, 134 odst. 2) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Právní kvalifikace je použita v souladu se zákonem i skutkovými zjištěními, k nimž soudy na podkladě provedených důkazů došly. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné argumentaci obecných soudů opakovat a na tuto odkazuje. Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6), vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Důvod k zásahu Ústavního soudu do závěrů obecných soudů, které se týkají provádění a hodnocení důkazů, však je dán jen tehdy, "přehlédne-li obecný soud ústavně-právní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 in http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zásady "in dubio pro reo", konstatuje Ústavní soud, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obvi