IV.ÚS 60/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 60/18 ze dne 6. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., t. č. věznice Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2017 č. j. 4 Tdo 1173/2017-101 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2017 č. j. 1 To 26/2017-3234, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2016 č. j. 48 T 6/2011-3074, (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel jako jednatel společnosti LABRADORITE, s.r.o., spolu se spoluobviněným R. S., uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Skutkově šlo o to (zkráceně), že stěžovatel spolu se spoluobviněným R. S. po předchozí vzájemné domluvě úmyslně získali neoprávněně úvěr u Československé obchodní banky, a. s. (dále jen "ČSOB"), na financování koupě komerčního objektu - budovy - a na údajné refinancování nákladů spojených s rekonstrukcí předmětné budovy. Tento úvěr získali tak, že R. S. na základě plné moci vystavené spoluobviněným stěžovatelem v pobočce ČSOB vědomě předložil falšované faktury vyhotovené stěžovatelem znějící na několikamilionové částky. Fakturované provedené stavební práce však ve skutečnosti nikdy nebyly provedeny. Současně stěžovatel v bance předložil i falšované smlouvy o podnájmu nebytových prostor, ve kterých byla suma nájemného záměrně nadhodnocena, falšovaná prohlášení věřitelů, podle kterých věřitelé měli souhlasit s tím, aby jejich pohledávky vyplývající ze směnek byly uhrazeny z bankou poskytnutého úvěru, falšované výpisy z účtu, falšované směnky vlastní, ačkoli věřitelé z těchto směnek věděli, že tyto finanční prostředky stěžovateli nikdy nepůjčili a rekonstrukce budovy nikdy nebyla provedena. Na základě těchto falšovaných dokumentů stěžovatel prostřednictvím k tomu zplnomocněného R. S. uzavřel s ČSOB úvěrovou smlouvu na poskytnutí finančních prostředků ve výši 45 000 000 Kč. Tímto jednáním, kdy R. S. spolu se spoluobviněným stěžovatelem vědomě uvedli při jednání s bankou nepravdivé údaje za účelem uzavření úvěrové smlouvy a následného čerpání úvěru, se dopustili zločinu úvěrového podvodu. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a současně mu byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), uložena společně a nerozdílně s R. S. a M. P. povinnost nahradit poškozené ČSOB majetkovou škodu ve výši 6 702 787 Kč a majetkovou škodu ve výši 12 500 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo zamítnuto, stejně tak jeho dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. 3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítá, že se nedopustil trestného činu úvěrového podvodu. Z provedených důkazů před soudy prý totiž rozhodně nevyplynulo, že by stěžovatel uvedl banku v omyl, neboť byla informována o podstatných skutečnostech pro poskytnutí úvěru. Cenový odhad nemovitosti, která představovala zástavu zajišťovaného úvěru, si nechala banka zpracovat sama. Společnost stěžovatele kupovala budovu ve stavu, v jakém byla, a každé zhodnocení již bylo obsaženo v kupní ceně, proto jakékoli náklady na rekonstrukci budovy v minulosti nemohly být důvodem na vrácení vynaložených nákladů. Skutečný závazkový vztah stěžovatele k bance z navýšeného úvěru nemohl vzniknout s ohledem na to, že pokud by tato celá vymyšlená konstrukce nebyla předem dohodnuta s bankou, stěžovateli by se nikdy nepovedlo úvěr v této výši získat. Škoda způsobená poskytnutým úvěrem 45 000 000 Kč nemohla věřiteli (bance) vzniknout, neboť závazek z úvěru byl zajištěn zástavou nemovitosti v hodnotě nejméně ve stejné výši. 5. Stěžovatel poukazuje na vady předchozího řízení, kdy vrchní soud přehodnocoval skutkové závěry krajského soudu bez provedeného dokazování, a to závěr o hodnotě nemovitosti, která tvořila zajištění poskytnutého úvěru. Dále stěžovatel zpochybnil provedení revizního znaleckého posudku, který zpracoval externí znalec místo určeného znaleckého ústavu. Poukázal na vady ve zpracovaném znaleckém posudku, které měly za následek zkreslení hodnoty nemovitosti představující zástavu a výši zjištěné škody. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 7. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též elektronicky z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán i tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Těmto požadavkům obecné soudy v nyní projednávané věci beze zbytku dostály. 8. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, bylo v rozporu s trestním řádem tak, jak tvrdí stěžovate