IV.ÚS 600/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 600/17 ze dne 8. 11. 2018 N 181/91 SbNU 255 Náklady exekučního řízení při dobrovolném plnění povinného před doručením vyrozumění o zahájení exekuce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 8. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 600/17 ve věci ústavní stížnosti Richarda Žižky, zastoupeného JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem Rybná 9, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2017 č. j. 52 EXE 792/2016-136 o nevyhovění stěžovatelovým námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. I. Výrokem II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2017 č. j. 52 EXE 792/2016-136 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces a právo vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2017 č. j. 52 EXE 792/2016-136 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. 12. 2016 č. j. 151 EX 406/16-174. II. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že na základě pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 253/2014-97 byl stěžovatel povinen zaplatit žalobci částku 128 194 Kč se 7,5% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 28. 9. 2012 do zaplacení a náklady řízení ve výši 66 123,50 Kč. 3. Dne 16. 9. 2016 stěžovatel uhradil přímo na účet oprávněného částku ve výši 128 194 Kč na jistinu pohledávky. 4. Dne 3. 10. 2016 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 25. 8. 2016. Téhož dne byla stěžovateli doručena i výzva k dobrovolnému plnění, vydaná soudním exekutorem dne 20. 9. 2016. Dne 22. 9. 2016 vydal soudní exekutor exekuční příkazy k vymožení pohledávky. 5. Dne 14. 10. 2016 stěžovatel uhradil i příslušenství pohledávky ve výši 104 423,65 Kč a 46 113,11 Kč. Žádostí ze dne 17. 10. 2016, doplněnou dne 24. 10. 2016, stěžovatel žádal o zastavení exekuce co do vymáhání jistiny ve výši 128 194 Kč z důvodu jejího dobrovolného uhrazení povinným bez vědomosti o nařízené exekuci. 6. Dne 20. 10. 2016 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 151 EX 406/16-109, kdy výrokem I určil náklady exekuce ve výši 25 349,50 Kč a dále výrokem II určil náklady oprávněného ve výši 20 751,50 Kč a výrokem III stanovil, že náklady uvedené ve výrocích I a II byly uhrazeny. K námitkám stěžovatele, podle nichž byly náklady exekuce a náklady oprávněného nesprávně spočítány z částky 232 617,65 Kč (součet jistiny a příslušenství uvedený ve výzvě k dobrovolnému splnění exekučním titulem uložené povinnosti), a nikoliv z částky 104 423,65 Kč, obvodní soud usnesením ze dne 21. 11. 2016 č. j. 52 EXE 792/2016-97 tento příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil. 7. Dne 5. 12. 2016 obvodní soud svým usnesením č. j. 52 EXE 792/2016-100 zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce co do částky 128 194 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze dne 14. 2. 2017 vydal rozhodnutí č. j. 69 Co 41/2017-157, kterým usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 na to rozhodl usnesením č. j. 52 EXE 792/2016-203 ze dne 20. 10. 2017 tak, že se exekuce co do částky 128 194 Kč zastavuje. V souladu s právním názorem odvolacího soudu uvedl, že částka 128 194 Kč byla uhrazena oprávněnému dne 16. 9. 2016, zatímco výzva soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti byla stěžovateli doručena až dne 3. 10. 2016. Stěžovatel tak plnil předtím, než se o zahájení exekuce prokazatelně "úředně" dozvěděl, a proto je třeba na takovéto plnění nahlížet jako na plnění dobrovolné mimo rámec nařízené a probíhající exekuce. Městský soud toto rozhodnutí usnesením č. j. 69 Co 447/2017-220 ze dne 12. 1. 2018 potvrdil. 8. Dne 7. 12. 2016 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 151 EX 406/16-174, kterým určil výrokem I náklady exekuce ve výši 25 349,50 Kč, výrokem II náklady oprávněného ve výši 20 751,50 Kč a výrokem III stanovil, že náklady uvedené ve výrocích I a II byly uhrazeny. Za základ pro výpočet odměny za provedení exekuce přitom byla opět vzata částka 232 617,65 Kč, představující součet jistiny a příslušenství. 9. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, o kterých Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl dne 3. 1. 2017 ústavní stížností napadeným usnesením, kterým příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. 12. 2016 co do výroku I fakticky potvrdil, neboť námitky stěžovatele zamítl, a výrok II, kterým byly určeny náklady oprávněného, zrušil. Obvodní soud pro Prahu 2 dále nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o námitkách (výrok III), stejně jako nepřiznal náhradu soudnímu exekutorovi za řízení o námitkách (výrok IV). K námitkám stěžovatele uvedl, že se jedná o stejné námitky, jaké byly uvedeny v návrhu na zastavení (částečné) exekuce, s nimiž se údajně soud již pravomocně vypořádal v usnesení č. j. 52 EXE 792/2016-100 ze dne 5. 12. 2016, kterým zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce, přičemž uvedl, že stěžovatel proti tomuto usnesení soudu nepodal odvolání. Vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel jistinu v částce 128 194 Kč zaplatil až pod tíhou exekuce, tedy nikoliv dobrovolně. III. 10. Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že soudní exekutor vůbec nereflektoval jeho námitky vznesené již proti prvnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 10. 2016. Obvodní soud pro Prahu 2 nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, pokud jde o náklady řízení soudního exekutora v případě dobrovolného plnění povinného dříve, než mu bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že částku ve výši 128 194 Kč uhradil až pod tíhou exekuce, neboť tento závěr není nijak podložen a je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a důkazy založenými ve spise. Stěžovatel nebyl o probíhající exekuci v době, kdy uhradil částku 128 194 Kč, tj. dne 16. 9. 2016, informován, a to ani věřitelem, ani exekutorem. Soudní exekutor dále vydal veškeré exekuční příkazy na provedení exekuce až po uhrazení uvedené částky. Podle stěžovatele jej soudní exekutor nemohl dne 3. 10. 2016, kdy mu doručil vyrozumění o zahájení exekuce a výzvu soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti oprávněného, již k uhrazení celkové částky 232 512,29 Kč vyzývat, neboť jistina pohledávky ve výši 128 194 Kč zanikla uhrazením ke dni 16. 9. 2016. 11. Na základě shora uvedeného stěžovatel uvádí, že není možné částku ve výši 128 194 Kč uhrazenou před doručením vyrozumění o zahájení exekuce počítat do základu pro výpočet nákladů exekuce. Podle jeho názoru a v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu se jedná o částku hrazenou mimo exekuční řízení. Navíc se jedná o částku uhrazenou bez přímé účasti exekutora, tedy o částku uhrazenou dobrovolně. 12. Stěžovatel dále poukazuje na to, že se soud nevypořádal s jeho námitkami, pokud jde o náklady oprávněného, pročež se jedná o nepřezkoumatelné rozhodnutí, což zakládá důvod pro zrušení předmětného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2. IV. 13. Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí vydaných v projednávané věci. 14. Soudní exekutor ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel o exekuci prokazatelně věděl, neboť jeho advokát vylákal ze soudního exekutora informaci, že je exekuční řízení vedeno, ale nepředložil plnou moc, čímž zdržel doručování a získal čas, aby stěžovatel plnil přímo oprávněnému. 15. Uvedená vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti. V. 16. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování. VI. 17. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 18. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat