IV.ÚS 600/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 600/23 ze dne 3. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TONASO Holding, a. s., sídlem Krakovská 1346/15, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 3142/2022-423, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2022 č. j. 72 Co 9/2022-388 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. srpna 2021 č. j. 12 C 253/2016-357, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina"). 2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 C 253/2016 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se nejprve domáhala zaplacení částky 650 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy a částky 239 014 Kč jako náhrady škody spočívající v zaplacených úrocích z prodlení, a to vše z důvodu nesprávného úředního postupu. Ten měl spočívat v nepřiměřené délce původního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 20 Cm 793/94., ve kterém stěžovatelka vystupovala jako nástupkyně žalované společnosti TONASO, a. s., jež v průběhu (původního) řízení zanikla. Usnesením ze dne 2. 7. 2018 č. j. 12 C 253/2016-143 obvodní soud řízení zastavil, neboť stěžovatelka vzala svou žalobu zpět co do částky 157 533 Kč uhrazené jí žalovanou (Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti) ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy. Obvodní soud dále v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 11. 2018 č. j. 12 C 253/2016-230 žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 731 481 Kč, zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky v pořadí prvním rozsudkem ze dne 5. 2. 2020 č. j. 72 Co 381/2019-304 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. 3. Výše uvedená rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021 č. j. 30 Cdo 2368/2020-330, a to v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy, a v souvisejícím nákladovém výroku. Nejvyšší soud poukázal na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, co do posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci s tím, že tato nesprávnost byla shledána i v rozhodnutí soudu prvního stupně. 4. Obvodní soud v ústavní stížnosti (v pořadí druhém) napadeném rozsudku žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 492 467 Kč, zamítl. Dospěl k závěru, že v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 793/1994, které trvalo jedenáct let a osm měsíců, bylo porušeno právo stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. V nepřiměřené délce posuzovaného řízení soud prvního stupně shledal nesprávný úřední postup, v jehož důsledku stěžovatelka trpěla nejistotou ohledně výsledku tohoto řízení. Soud prvního stupně dále konstatoval, že k délce posuzovaného řízení přispěla jeho skutková a právní složitost (neboť šlo o specifický typ škody způsobené na lesním porostu emisemi), procesní složitost (tj. větší množství procesních návrhů a procesních situací, o nichž bylo rozhodováno na celkem třech stupních soudní soustavy), ale také průtahy v řízení, byť zčásti předcházely vstupu stěžovatelky do hodnoceného řízení, ale vyskytly se i poté. Při zvážení významu věci pro stěžovatelku, která je právnickou osobou, poté soud prvního stupně rozhodl, že přiměřenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou stěžovatelka v posuzovaném řízení utrpěla, odpovídá za první dva roky trvání tohoto řízení částka 16 000 Kč a poté za každý další rok vždy částka 16 000 Kč. Základní částku odškodnění, která činila 186 664 Kč, dále soud prvního stupně snížil o 30 % pro skutkovou a právní složitost věci a o dalších 20 % pro procesní složitost, a následně ji zvýšil o 30 % za popsané průtahy v řízení. Soud prvního stupně proto posoudil za přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy částku 149 331 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již z tohoto titulu stěžovatelce zaplatila vyšší částku 157 533 Kč s příslušenstvím, soud prvního stupně žalobu zamítl. 5. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. 6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zčásti odmítl pro vady. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dovolání předestřené otázky nezakládají jeho přípustnost, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2368/2020-330. II. Argumentace stěžovatelky 7. Těžiště stěžovatelčiny argumentace lze shrnout tak, že soudy porušily její právo na soudní ochranu, neboť se neřídily závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2368/2020-330 a ve všech důsledcích nezohlednily průtahy v posuzovaném řízení. Stěžovatelka namítá, že zohlednění vlivů průtahů na složitost řízení je hodnocením právním, nikoliv skutkovým. Nesouhlasí se způsobem, jakým se soud prvního stupně a soud odvolací vypořádaly se závěrem zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu; tedy, že sice zohlednily průtahy řízení přiznáním 30% navýšení základní vypočtené částky, avšak současně ponechaly snížení základní vypočtené částky o 30 % z důvodu právní složitosti věci a o dalších 20 % z důvodu procesní složitosti. Takový postup je podle stěžovatelky nesprávný, neboť to byly právě předmětné extrémní průtahy, které zapříčinily složitost věci. Stěžovatelka dále uvádí jednotlivé otázky, které měly soudy při posuzování příčin průtahů řízení zohlednit. Podle stěžovatelky soudy dále řádně neodůvodnily stanovení základní částky za rok trvání posuzovaného řízení. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná. IV. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 9. S ohledem na charakter stížnostních námitek si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a soudní spis. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že ústavní stížnost je převážně jen rekapitulací podaného dovolání a skutkovou polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně). Zdůraznil, že odvolací soud se od závazného právního názoru (a také od ustálené rozhodovací praxe) dovolacího soudu neodchýlil, neboť ve svém novém rozhodnutí zohlednil nečinnost soudu i za dobu, kdy sice posuzované řízení běželo, avšak stěžovatelka o řízení nevěděla, a tudíž nemohla pociťovat újmu spočívající v nejistotě o výsledku řízení. Odvolací soud v novém rozhodnutí nečinnost zohlednil 30% navýšením na základě kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nejvyšší soud poukázal také na to, že stěžovatelka citací 53. až 55. odstavce jeho předchozího kasačního rozsudku pomíjí, že tyto vyjadřují toliko právní názor, že jsou-li průtahy v posuzovaném řízení příčinou následné složitosti tohoto řízení při provádění dokazování, přičemž soud v odškodňovacím řízení v rámci kritéria složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., musí zohlednit i tyto průtahy v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) téhož zákona, byť k těmto průtahům došlo předtím, než se poškozený o posuzovaném řízení dozvěděl a nemajetková újma mu vůbec mohla začít vznikat. Uvedené odstavce vůbec nelze považovat za návod,