IV.ÚS 603/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 603/08 ze dne 20. 1. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele JUDr. Karla Ryšavého, Oblouková 561, Vrané nad Vltavou - správce konkurzní podstaty úpadce Hostinec Praha, s. r. o., se sídlem Cihelná 103/3, Praha 1, právně zastoupeného advokátem Miroslavem Kříženeckým, Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007 č. j. 15 Cmo 145/2007-160, jímž se mění výrok o nákladech řízení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2006 č. j. 42 Cm 34/2005-56 a proti té části rozsudku vrchního soudu, jíž je rozhodnut o nákladech odvolacího řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí orgánů státní moci. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 29. 11. 2007 č. j. 15 Cmo 145/2007-160 byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2006 č. j. 42 Cm 34/2005-56, a to ve výroku II. tohoto rozsudku, když naproti tomu byl ve výroku III. dotýkajícího se nákladů řízení změněn tak, že stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že výroky rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterými rozhodoval o nákladech řízení, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Neústavnost napadených výroků rozsudku odvolacího soudu spočívá dle stěžovatele ve dvou rovinách. První rovinu lze nalézt v tom, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci moderačního práva soudu v rozhodnutí o nákladech řízení dle ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a druhá rovina potom spočívá v tom, že odvolací soud nevytvořil procesní prostor pro stěžovatele, aby mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které by byly způsobilé ovlivnit rozhodnutí soudu o nákladech řízení a s nimiž by se musel odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. V souvislosti s uvedeným odkazuje stěžovatel na recentní judikaturu Ústavního soudu, tj. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06, II. ÚS 828/06 a III. ÚS 1378/07. Důvody hodné zvláštního zřetele, opodstatňující postup dle ustanovení § 150 o. s. ř. spatřuje odvolací soud v nevědomí účastníka určitého právního úkonu o tom, že jde o právní úkon neúčinný. Odvolací soud však podle stěžovatele pomíjí, že o neúčinnosti takového právního úkonu byl žalovaný vyrozuměn žalobcem přípisem s výzvou k vydání plnění z tohoto úkonu a až poté, co žalovaný vyjádřil své přesvědčení o účinnosti takového úkonu i vůči věřitelům, a poté, co tedy odmítl plnění žalobci poskytnout, teprve žalobce podal žalobu, kterou se důvodně domáhal plnění. Žalovaný tak podle stěžovatele zavinil zahájení řízení svým odmítavým postojem a pokud odvolací soud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., založil tak nerovnost mezi účastníky. Stěžovatel ve svém návrhu rovněž poukázal na skutečnost, že stejný senát, stejného soudu prakticky ve skutkově stejné věci vydal dne 29. 3. 2007 pod. č. j. 15 Cmo 258/2006-76 rozsudek, ve kterém o nákladech řízení rozhodl opačně, tj. přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před obecnými soudy obou stupňů. III. Přípisem ze dne 17. 7. 2009 se k návrhu ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze, který k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. uvedl, že odvolací soud při svém rozhodování zohlednil, že žalovaný byl ve věci samé zavázán k plnění ve prospěch podstaty, ač v době uzavírání smlouvy (a právě to považuje odvolací soud za podstatné) majetkovou situaci pozdějšího úpadce neznal, oproti tomu stěžovatel poukazuje na skutečnost, že žalovaný svým postojem (neochotou vrátit do podstaty přijaté plnění) zavinil zahájení řízení. To považuje vrchní soud za naprosto něco jiného, neboť odmítavý postoj žalovaného ke správcovu požadavku vycházel z přesvědčení žalovaného, že pokud uzavřel s úpadcem smlouvu v dobré víře, neměly soudy ustanovení § 15 zákona o konkurzu a vyrovnání aplikovat. Odvolací soud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. právě při vědomí jisté tvrdosti zákona vůči úpadcovým kontrahentům ve vztahu k úkonům činěným až šest měsíců před podáním návrhu na konkurz. Dle vrchního soudu je třeba zdůraznit, že důsledně vycházel jen z toho, co vyšlo v průběhu řízení najevo a účastníkům řízení muselo být známo. Závěr o překvapivosti rozhodnutí tak dle odvolacího soudu neobstojí. K námitce stěžovatele, který upozornil na rozličné rozhodování téhož soudu v obdobné věci, vrchní soud uvádí, že předmětem sporu, vedeném pod sp. zn. 15 Cmo 258/2006, byla částka 240.000,- Kč a náklady řízení v jednom stupni činily 43.425,- Kč, zatímco v souzeném případě byl žalovaný zavázán k úhradě částky téměř třicetkrát vyšší a výše nákladů řízení byla vyšší cca čtyřikrát. Uvedené pak považoval odvolací soud za takový zásah do majetkové sféry žalovaného, že zvolil postup dle ustanovení § 150 o. s. ř. Vyjádření Vrchního soudu v Praze zaslal Ústavní soud k zaujetí repliky stěžovateli, který však svého práva nevyužil. IV. Ústavní soud se předmětným případem podrobně zabýval a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis Krajského soudu v Plzni, z něhož vyplývá, že vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti pan R. J. uzavřel dne 1. 6. 2004 smlouvu o úplatném převodu cenných papírů se společností Hostinec Praha, s. r. o. Předmětem prodeje byly zatímní listy emitované společností DRINK STORES plus, a. s. Kupní cena byla stanovena ve výši 15.760.000,- Kč. Z této kupní ceny bylo ze strany společnosti Hostinec Praha, s. r. o., zaplaceno k rukám vedlejšího účastníka 6.760.000,- Kč. Dne 9. 9. 2004 byl na majetek společnost Hostinec Praha, s. r. o., prohlášen konkurz a v následném soudním řízení byla R. J. uložena povinnost vrátit zmíněných 6.760.000,- Kč do konkurzní podstaty. V předmětném případě stěžovatel nesouhlasí toliko s tím, že žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladu řízení, a to z výše vyložených důvodů. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Dle náhledu Ústavního soudu však taková situace v předmětném případě nenastala. Ústavní soud, vědom si závěrů obsažených např. v nálezu III. ÚS 1378/07, dle něhož je třeba poskytnout v případě aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. odvolacím soudem účastníkům řízení procesní prostor pro vyjádření se k takovému postupu, dospěl k závěru, že v předmětném případě nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ve svých úvahách vyšel přitom Ústavní soud v zásadě z toho, že námitky stěžovatele směřují jednak proti samotné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a jednak proti procesnímu postupu při aplikaci zmíněného ustanovení. Z vyžádaného soudního spisu je přitom zřejmé, že odvolací soud skutečně neposkytl účastníkům řízení dostatečný procesní prostor pro vznesení argumentů stran aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Tuto skutečnost je třeba odvolacímu soudu vytknout. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci. Jinými slovy řečeno, je třeba se zabývat tím, zda v tom kterém případě skutečně došlo k zásahu do základních práv a svobod v materiálním slova smyslu a zda by případná kasace napadeného rozhodnutí vedla nebo alespoň potencionálně mohla vést k nápravě věci. V souvislosti s uvedeným se Ústavní soud zabýval samotným odůvodněním aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž dosp