IV.ÚS 603/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 603/24 ze dne 27. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Pavla Körnera, Ph.D., sídlem Alešova 147/10, Ústí nad Labem, insolvenčního správce dlužníka DE IURE s. r. o., sídlem Na Příkopech 3698/23, Chomutov, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 7 To 409/2023, ve výroku, kterým byl zrušen výrok o náhradě škody, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) T. K. a b) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Vedlejší účastník T. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 3 T 4/2023, uznán vinným z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž obvodní soud ve skutkové větě výroku o vině výslovně zmínil, že vedlejší účastník svým jednáním "záměrně zmenšil jmění již zaniklé společnosti A, jejímž jediným akcionářem byla společnost C, ku prospěchu společnosti B jednající ve shodě, a způsobil tak společnosti C škodu ve výši 3 800 000 Kč.". Obvodní soud na základě této skutkové věty uložil obžalovanému vedlejšímu účastníkovi povinnost podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku nahradit poškozené spol. C, v konkursu, k rukám insolvenčního správce (stěžovatele) škodu ve výši 3 800 000 Kč. 2. Proti rozsudku obvodního soudu podal vedlejší účastník T. K. odvolání, o kterém Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu ve výroku o náhradě škody zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl, že při nezměněných výrocích o vině a trestu se podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozená společnost C, v konkursu, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku ponechal městský soud rozsudek obvodního soudu nezměněn. 3. Stěžovatel napadá výrok rozsudku, kterým městský soud zrušil výrok o náhradě škody a namítá porušení svých procesních práv, které spatřuje v řádném neodůvodnění tohoto výroku. Městský soud k tomu totiž pouze uvedl, že poškozenou byla A, která zanikla, a odmítl, že by bylo možné se této škody domáhat z pozice jediného akcionáře této společnosti (tj. C, za kterou v současné době s ohledem na probíhající insolvenční řízení vystupuje jako její insolvenční správce stěžovatel), čímž zpochybnil aktivní legitimaci stěžovatele, a dále tím, že nárok na náhradu škody by měl být k námitce vedlejšího účastníka promlčen. Stěžovatel poukazuje na obdobný případ, vedený pod sp. zn. II. ÚS 297/22, v němž Ústavní soud stěžovatelům nálezem ze dne 26. 6. 2023 vyhověl (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné na https://nalus.usoud.cz). 4. K otázce své aktivní legitimace stěžovatel uvádí,, že společnost A, které byla jednáním vedlejšího účastníka způsobena škoda ve výši 3 800 000 Kč, byla v důsledku likvidace vymazána bez právního nástupce z obchodního rejstříku. Ani přes úpornou snahu stěžovatele dosud nedošlo ke zrušení tohoto výmazu. Společnost C, v konkursu, za kterou nyní jedná stěžovatel jako její insolvenční správce, byla jediným akcionářem společnosti A Městský soud při zpochybnění aktivní legitimace stěžovatele zcela opomněl, že u společnosti vymazané z obchodního rejstříku se jejím společníkům škoda projevuje prostřednictvím snížení podílu na likvidačním zůstatku. Jedná se tak o přímý projev způsobené škody. Navíc, platil-li by závěr městského soudu o nedostatečné aktivní legitimaci stěžovatele, soud by de facto odbřemenil vedlejšího účastníka od povinnosti hradit jím způsobenou škodu, jelikož by zde nebyl subjekt, který by ji mohl uplatňovat. Společnost C přitom reálně poškozená byla, což se projevilo snížením likvidačního zůstatku. Se všemi těmito argumenty se v napadeném rozsudku městský soud reálně nevypořádal a absenci aktivní legitimace stěžovatele bez bližšího vysvětlení pouze konstatoval. Rovněž v otázce promlčení nároku na náhradu škody městský soud počátek běhu promlčecí doby jen konstatoval bez jakéhokoliv relevantního zdůvodnění. 5. Stěžovatel proto tvrdí porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozsudku městského soudu a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. 8. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nerespektuje-li obecný soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19]. 9. K okolnostem nyní posuzovaného případu Ústavní soud uvádí, že adhezní řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že postupem obecného soudu v adhezním řízení může dojít k takovému porušení základních práv a svobod poškozených, které bude vyžadovat kasační zásah Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15). Řádné rozhodování v tzv. adhezním řízení je totiž neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (viz § 1 odst. 1 tr. řádu), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného. Ta však v tomto řízení může být pochopitelně zajišťována pouze v určitém zákonném rámci, jehož výklad a použití musí zohledňovat základní principy soudního rozhodování (viz čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). V adhezním řízení, v němž rozhoduje trestní soud o občanskoprávním nároku poškozeného, se rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních, nicméně procesní postup nalézacího soudu je určen trestním řádem, nikoliv civilním procesním právem. 10. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že městský soud v napadeném rozhodnutí nijak nezpochybnil samotnou existenci škody a její výši. Také proto ostatně výroky o vině a trestu v odvolacím řízení potvrdil, přičemž způsobená škoda byla nezbytnou součástí skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, jehož se dopustil vedlejší účastník (srov. výrok rozsudku obvodního soudu, kde je výslovně uvedeno, že T. K. záměrně způsobil škodu ve výši 3 800 000 Kč). Zrušil-li proto městský soud (pouze) výrok o náhradě škody rozsudku obvodního soudu, přičemž stěžovatele odkázal na civilní řízení, nelze bez dalšího opodstatněně tvrdit, že tím již bezprostředně a aktuálně zasáhl do jeho vlastnického práva, jak se domnívá stěžovatel. 11. Jakkoliv Ústavní soud do určité míry přisvědčuje stěžovateli v tom ohledu, že odůvodnění rozsudku městského soudu je poměrně strohé (viz odst. 13) a uvedené úvahy nejsou argumentačně zcela propracovány, je z odůvodnění přinejmenším dostatečně patrné, že městský soud měl o oprávněnosti nároku stěžovatele relevantní pochybnosti a právě proto odkázal poškozenou společnost s nárokem na náhradu škody na říz