IV.ÚS 604/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 604/07 ze dne 17. 12. 2007 N 226/47 SbNU 965 Náhrada nákladů zastoupení při vyloučení věci k samostatnému projednání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 604/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D. proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42, jímž nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů zastoupení. Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že městský soud výše uvedeným rozhodnutím vyhověl stěžovatelově žalobě a výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Praha (dále jen "celní ředitelství") č. j. 10874/03-21/10 ze dne 22. 3. 2005 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále výrokem II. uložil celnímu ředitelství uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 2 000 Kč, přičemž tato částka představovala výši zaplaceného soudního poplatku. Soud stěžovateli nepřiznal požadovanou náhradu za právní zastoupení advokátem ve výši 2 558,50 Kč ani náhradu nákladů za úkon právní služby - repliku stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 k vyjádření celního ředitelství. Ve vztahu k náhradě nákladů právního zastoupení městský soud konstatoval, že stěžovatel podal žalobu proti celkem sedmnácti rozhodnutím celního ředitelství, které spolu skutkově souvisely. Věc byla původně vedena pod sp. zn. 5 Ca 151/2005, soud však přezkoumání jednotlivých rozhodnutí vyloučil z důvodu přehlednosti řízení k samostatnému projednání, a to usnesením ze dne 24. 5. 2005 č. j. 5 Ca 151/2005-16. Přiznání náhrady nákladů právního zastoupení nebylo namístě, neboť stěžovatel již tuto obdržel v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Náklady na repliku k vyjádření žalovaného ze dne 1. 11. 2005 pak nebyly dle názoru městského soudu vynaloženy účelně, neboť replika jen opakovala důvody již uvedené v žalobě. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že městský soud tím, že mu jako úspěšnému žalobci nepřiznal ve správním soudnictví náhradu nákladů zastoupení, porušil čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a neoprávněně zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soud nejdříve věc rozdělil na samostatná řízení a vyzval stěžovatele k zaplacení 2 000 Kč soudního poplatku za každý takto nově vzniklý případ. Stěžovatel poté na základě výzvy městského soudu přípisem ze dne 10. 8. 2005 doplnil svou žalobu odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, jenž rozhodoval obdobnou věc, přičemž stěžovatel neměl toto rozhodnutí v době podání žaloby k dispozici. Následně se soud stěžovatele dotázal, zda souhlasí s možností projednat věc bez přítomnosti účastníků, vyzval jej, aby doložil, že je jeho zástupce plátcem DPH, a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného k žalobě. Přípisem ze dne 1. 11. 2005 stěžovatel reagoval jak na toto vyjádření, tak na dotaz soudu. Soud nakonec žalobě vyhověl, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení s tím, že náhrada byla přiznána v jiné věci. Tento postup soudu byl dle stěžovatele v rozporu s ustanovením § 60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť měl-li stěžovatel ve věci plný úspěch, měl současně nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Zákon neumožňuje náhradu nákladů nepřiznat z toho důvodu, že paralelně probíhalo jiné řízení. Z § 60 odst. 7 soudního řádu správního sice vyplývá, že soud může z důvodů hodných zvláštního zřetele výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů nepřiznává, nicméně tímto ustanovením soud v odůvodnění svého rozhodnutí neargumentoval. Ostatně důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo možno náhradu nákladů nepřiznat, ani nemohly v projednávané věci existovat, neboť stěžovatelův právní zástupce s ohledem na hospodárnost a efektivnost řízení navrhl společné projednání všech souvisejících věcí, čímž by byly sníženy náklady i na straně soudu, který by nebyl nucen vyhotovovat a doručovat celou řadu samostatných listin. Tomuto návrhu však městský soud nevyhověl, vyloučil přezkoumání jednotlivých rozhodnutí k samostatnému řízení a zasílal stěžovateli samostatné výzvy, na něž byl tento nucen reagovat. Odůvodnění nákladového výroku se dle názoru stěžovatele ocitlo v rozporu s požadavkem určitosti a srozumitelnosti rozhodnutí, vyplývajícím z ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť soud neuvedl, dle jakého ustanovení zákona náhradu nákladů nepřiznal, a jeho rozhodnutí se v tomto ohledu jeví jako nepřezkoumatelné. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151) a navrhl, aby Ústavní soud výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42 zrušil. Stěžovatel rovněž uvedl, že souhlasí s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání. II. 4. Ústavní soud si následně vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení a spis městského soudu sp. zn. 5 Ca 185/2005. 5. Městský soud vyjádřil přesvědčení, že ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil. Stěžovatel sice podal společnou žalobu, avšak současně uvedl, že neshledá-li soud podmínky pro společné projednávání, má postupovat podle § 39 odst. 2 soudního řádu správního, což soud učinil. Byť se ve všech případech jednalo o rozhodnutí téhož orgánu, tzn. celního ředitelství, mělo každé z nich svá specifika a jestliže by bylo rozhodováno jediným rozsudkem, bylo by takové rozhodnutí nepřehledné. Náhradu za dva úkony právní služby vykonané právním zástupcem v době před vyloučením věcí k samostatnému řízení soud stěžovateli přiznal ve věci sp. zn. 5 Ca 151/2005. Nepřiznání náhrady za repliku stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 soud odůvodnil. Městský soud připustil, že nepřiznání náhrady nákladů za úkon ze dne 10. 8. 2005 odůvodněno nebylo, nicméně se v tomto případě jednalo o zpětvzetí žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě, k němuž právní zástupce stěžovatele přistoupil poté, co byl soudem vyzván k řádnému odůvodnění této žádosti. Právní zástupce stěžovatele k přípisu přiložil kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 49/2003, na který bez bližšího poukázal. Nicméně předložení tohoto rozsudku soud nepožadoval a rozsudek pro své rozhodnutí nepoužil. V závěru svého vyjádření městský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Celní ředitelství se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřilo. III. 6. Ústavní soud poté napadený výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42 přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná. 7. V prvé řadě nutno konstatovat, že Ústavní soud nálezy sp. zn. I. ÚS 462/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 94/45 SbNU 343), sp. zn. I. ÚS 460/07 ze dne 10. 7. 2007 (N 109/46 SbNU 3), sp. zn. II. ÚS 459/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 123/46 SbNU 163), sp. zn. II. ÚS 456/07 ze dne 20. 9. 2007 (N 146/46 SbNU 435), sp. zn. III. ÚS 458/07 ze dne 2. 8. 2007 (N 120/46 SbNU 133) a sp. zn. II. ÚS 605/07 ze dne 26. 7. 2007 (N 118/46 SbNU 117) vyhověl obsahově identickým ústavním stížnostem téhož stěžovatele, směřujícím proti shodně odůvodněným rozhodnutím téhož soudu. Rovněž IV. senát Ústavního soudu se s argumentací v těchto nálezech uvedenou ztotožnil a v dalším na ni odkazuje. Pro úplnost Ústavní soud rekapituluje důvody, které jej vedly k závěru o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. 8. Přestože rozhodování o nákladech řízení tvoří ve sporu problematiku jednoznačně podružnou [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 191/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 14/44 SbNU 183)], neznamená to, že se nejedná o aplikační akty, mající významný dopad na práva účastníků řízení. I ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení platí, že rozhodnutí nesmí být zatíženo libovůlí, resp. ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít. 9. Stěžovatel namítal, že městský soud jej nejdříve rozdělením sporu přiměl k učinění několika samostatných písemných procesních úkonů, spadajících do rámce odborné právní pomoci, a poté odmítl přiznat jakoukoli náhr