IV.ÚS 606/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 606/15 ze dne 7. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Langa, zastoupeného JUDr. Hanou Tichou, advokátkou se sídlem Jandova 8, Praha 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3989/2014-531, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3989/2014-532, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byla dne 27. 2. 2015 doručena ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3989/2014-531, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3989/2014-532. Čísla jednací uvedená na přiložených usneseních Nejvyššího soudu jsou však odlišná - jedná se o č.j. 30 Cdo 3988/2014-531 a č.j. 30 Cdo 3989/2014-532. Usnesením Krajského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 5. 3. 2014, č.j. 28 Co 572/2013-469, byla stěžovateli podle § 53 odst. 1 občanského soudního řádu (dále také jen "o.s.ř.") uložena pořádková pokuta ve výši 50 000,- Kč, a to s ohledem na intenzitu a vulgaritu jeho chování vůči soudu při vyhlašování rozsudku odvolacího soudu dne 27. 2. 2014. Usnesením Krajského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 12. 3. 2014, č.j. 28 Co 572/2013-473, byla stěžovateli podle § 53 odst. 1 občanského soudního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 10 000,- Kč, a to s ohledem na hrubě urážlivý charakter jeho podání - námitky ze dne 9. 3. 2014 proti protokolu o vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. O odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č.j. 28 Co 572/2013-469, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3988/2014-531, tak, že řízení o odvolání podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil s ohledem na nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí krajských soudů jako soudů odvolacích. Doplnil, že podle § 238 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření, přípustné dovolání a napadené usnesení proto nemohl přezkoumat ani v dovolacím řízení. O odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014, č.j. 28 Co 572/2013-473, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3989/2014-532, tak, že řízení o odvolání podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil s ohledem na nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu, a to se stejným zdůvodněním jako v předchozím rozhodnutí. II. Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatel namítá, že byť usnesení o uložení pořádkových pokut byla vydána Krajským soudem v Praze v rámci odvolacího řízení, nelze je považovat za rozhodnutí druhoinstanční. Proto proti nim podal odvolání, ale neoznačil soud, kterému mají být postoupena. Obě podání (označená jako odvolání) byla Krajským soudem v Praze postoupena k rozhodnutí Nejvyššímu soudu. V této souvislosti se lze podle stěžovatele zabývat také úvahou, zda pochybení nevzniklo již na straně krajského soudu, když podání označené jako odvolání postoupil Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud následně dovodil, že mu není umožněn přezkum usnesení odvolacích soudů o uložení pořádkové pokuty, a to ani v režimu odvolání, ani v režimu dovolání. Stěžovatel uvádí, že proti úvaze Nejvyššího soudu ohledně režimu odvolání nemá námitek. Nesouhlasí však s tím, že Nejvyšší soud, přes zjištění, že není funkčně příslušný posuzovat odvolání, o odvolání rozhodl, a to tak, že řízení o odvolání v obou případech zastavil, aniž by se zabýval úvahou, že by věc postoupil jinému funkčně příslušnému soudu (např. vrchnímu soudu dle principu analogie, neboť vrchní soud rozhoduje jako soud druhoinstanční ve věcech, kde krajské soudy rozhodovaly prvoinstančně). S ohledem na problematiku týkající se odvolání do usnesení krajského soudu o uložení pořádkové pokuty odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. US 211/99, a na usnesení ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 2354/13, která podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud zcela ignoroval. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud rozhodoval jako funkčně nepříslušný o obou jeho odvoláních a ani se nepokusil o úvahu, zda případně jiný soud není ve věci příslušný a zda by tedy neměl věc postoupit jinému soudu k rozhodnutí. Rozhodnutím o zastavení odvolacího řízení z důvodu nedostatku zákonné úpravy funkčnosti bylo podle stěžovatele v obou případech porušeno právo na řádnou soudní ochranu. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že v českém právním řádu je zakotvena dvojinstančnost soudního řízení a vynětí dvojinstančního principu v případě rozhodování krajských soudů o pořádkových pokutách není výslovně v právním řádu deklarováno. III. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Ustanovení § 53 odst. 1 o.s.ř. stanoví, že tomu, kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání, může předseda senátu uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 50 000,- Kč. Podle § 10 odst. 1 o.s.ř. krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů. O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud (§ 10 odst. 2 o.s.ř.). O dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud (§ 10a o.s.ř.). Jde-li o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). Účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o.s.ř.). Podle § 238 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není dovolání přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadených usneseních konstatoval, že občanský soudní řád neupravil funkční příslušnost Nejvyššího soudu pro projednávání odvolání proti rozhodnutí krajských soudů jako soudů odvolacích, což ostatně plyne i z předchozí judikatury obecných soudů - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 690/2007. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být vždy řízení zastaveno. Vzhledem k tomu, že usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření, nemohl Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumat ani v dovolacím řízení, neboť přezkum usnesení, kterým bylo rozhodnuto o pořádkové pokutě, je z přípustnosti dovolání ze zákona vyloučen. Nejvyšší soud proto uzavřel, že navzdory závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. US