IV.ÚS 609/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 609/24 ze dne 6. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 5 To 25/2023-130 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2023 č. j. 1 Nt 101/2022-103, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1 Ústavy, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které pravomocně skončilo rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 9. 2014 č. j. 16 T 1/2014-3151, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 3. 2015 č. j. 6 To 12/2015-3284. Těmito rozsudky byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu o náhradě škody. Proti rozsudku vrchního soudu podal obžalovaný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 3. 2017 č. j. 7 Tdo 1333/2016-53 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost proti oběma rozsudkům a usnesení Nejvyššího soudu usnesením ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2060/17 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle zjištění obecných soudů v původním řízení dopustil (ve stručnosti vymezeno) tím, že uvedl v omyl jednotlivé poškozené tvrzením, že pro ně zajistí obchodní zakázky, ačkoliv neměl v úmyslu tak učinit, a platby od nich použil pro svoji potřebu nebo pro předstírání aktivit vedoucích k takovému cíli. 3. Krajský soud v řízení o obnově dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. 4. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl; přisvědčil přitom odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a v jednotlivostech je dále rozvedl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, které předložil, a nesouhlasí s jejich závěry. Má za to, že z uplatněných listinných důkazů vyplývají nové, dříve soudům neznámé skutečnosti nejen o podmínkách pro vyvíjení podnikatelské činnosti ve Státu Katar (dále jen "Katar"), ale také o tamních (specifických) právních normách a obchodních zvyklostech, jakož i o jeho schopnosti získat v Kataru podnikatelské oprávnění a zakázky. Stěžovatel poukazuje, že soudy oproti protichůdným závěrům, které učinily v původním řízení, v řízení o obnově připouští, že obchodní kontakty vytvořené skutečně měl, včetně kontaktů na členy královské rodiny, mnohokrát letecky cestoval do Kataru (a následně zde pobýval jako zprostředkovatel v oblasti obchodu, investiční výstavby a dalších oborů podnikání, přičemž na území Kataru měl do 22. 1. 2014 platné pracovní povolení vydané tamním Ministerstvem vnitra, ekonomie a práce, které opakovaně prodlužoval až do doby, kdy byl vzat do vazby) a byl společníkem ve společnosti s katarským princem šejkem K. A. A. T., bratrem emíra - vládce Kataru. 6. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení o obnově předloženými důkazy prokázal, že byl schopen zajistit a oprávněn zprostředkovat pro případného zájemce jednání směřující k uzavření smlouvy o zhotovení díla, přičemž vyvíjel běžné obchodní činnosti související s přípravou zmíněného projektu. V původním řízení uvedené "předstírání" vedlo k jeho odsouzení za podvod, ale když v řízení o obnově prokázal, že "vše byla realita, tedy pravda", krajský soud návrh zamítl s odůvodněním, že na území Kataru neprováděl žádný projekt a neměl žádný výsledek, a vrchní soud argumentoval, že neměl vážný záměr slibované zakázky zprostředkovat. V tomto řízení ve spojení s původním bylo dále prokázáno, že zatímco v původním řízení se krajský soud dotazoval Ministerstva průmyslu České republiky na existenci společnosti X s negativním výsledkem, v řízení o obnově z listinných důkazů vyšlo najevo, že tato společnost byla registrována v Kataru již dne 28. 7. 2011 pod registračním číslem XY, stěžovatel je podle pověřovacího dekretu vlastníkem obchodního podílu v rozsahu 49 % na společnosti "Y" a jejím výkonným ředitelem. 7. Podle stěžovatele byla vyvrácena původní skutková verze, tedy že před poškozenými předstíral existenci kontaktů na členy královské rodiny, účast na obchodní společnosti v Kataru a zkušenosti se získáním a následným provedením stavebních zakázek v Kataru. Krajský soud v původním řízení vycházel pouze z důkazů, které měly původ na území České republiky, ačkoliv k jednání došlo na území Kataru, přičemž na základě těchto důkazů dovodil, že stěžovatel postrádal předpoklady a schopnosti k obstarání inkriminovaných stavebních zakázek. 8. Stěžovatel má za to, že pro povolení obnovy řízení postačuje pouhá pravděpodobnost změny původního rozhodnutí, aniž by trestní řád vyžadoval v obnovovacím řízení vytváření zcela nového skutkového zjištění, což by se zjevně vymykalo předmětu obnovovacího řízení, neboť přijmout meritorní rozhodnutí o vině přísluší soudu teprve na základě výsledků nového hlavního líčení, ve kterém musí být provedeny jak důkazy provedené v původním řízení, tak i nové důkazy, které vedly k povolení obnovy řízení. 9. Podle stěžovatele se vrchní soud neobeznámil s rozsudkem krajského soudu a nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193). Závěrem stěžovatel dovozuje, že obecné soudy se nevypořádaly přesvědčivě s důkazy novými, dříve neznámými, a proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná a porušují právo na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 12. Obnova řízení p