IV.ÚS 610/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 610/06 ze dne 22. 6. 2009 N 148/53 SbNU 803 Vyloučení svévole při změně správní praxe - kauza francouzských zaměstnanců a jejich účast na sociálním pojištění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 22. června 2009 sp. zn. IV. ÚS 610/06 ve věci ústavní stížnosti Les Architectes CVZ Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na Dělostřílnách 1060/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2006 č. j. 4 Ads 60/2005-79 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005 č. j. 12 Cad 46/2004-46, vydaným ve věci nedoplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006 č. j. 4 Ads 60/2005-79 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005 č. j. 12 Cad 46/2004-46 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006 č. j. 4 Ads 60/2005-79 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005 č. j. 12 Cad 46/2004-46 se ruší. Odůvodnění I. 1. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 19. 9. 2006 se obchodní společnost Les Architectes CVZ Česká republika, s. r. o., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci nedoplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a penále z tohoto dlužného pojistného v celkové výši 1 369 365 Kč. II. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Cad 46/2004 vyplývají následující skutečnosti. Dne 16. 9. 2004 na základě kontroly odvodu pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů v důchodovém pojištění, provedené Pražskou správou sociálního zabezpečení ve dnech 25. 8. až 26. 8. 2004 a dne 10. 9. 2004, byl stěžovatelce předepsán nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 943 195 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 426 170 Kč, a to platebním výměrem č. 791/2238/04. Zjištěný nedoplatek na pojistném vznikl tím, že stěžovatelka nezahrnula, v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v tehdy platném znění (tj. do 31. 12. 2003), do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjmy za období leden až prosinec 2003 v celkové výši 2 774 053 Kč, zúčtované v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládalo účast na nemocenském pojištění zaměstnancům, kteří byli státními občany Francouzské republiky. 3. Dne 15. 11. 2004 Česká správa sociálního zabezpečení odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru ze dne 16. 9. 2004 zamítla a napadený platební výměr č. 791/2238/04 potvrdila. 4. Dne 20. 4. 2005 Městský soud v Praze (dále též "nalézací soud" nebo "městský soud") žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 11. 2004 zamítl. V odůvodnění mj. uvedl, že Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií ze dne 12. 10. 1948, vyhlášená pod č. 215/1949 Sb., která vstoupila v platnost 1. 7. 1949, ve znění Dodatkové úmluvy k Všeobecné úmluvě o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií z 12. října 1948, vyhlášené pod č. 68/1970 Sb., (dále jen "Všeobecná úmluva") měla dle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") přednost před vnitrostátními předpisy, konkrétně pak úpravou obsaženou v § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, neboť aplikace posledně citovaného ustanovení by byla v rozporu s čl. 1 § 1 a čl. 2 § 1 bodem 1 v části období po 30. 6. 1964 písm. b) Všeobecné úmluvy. Nalézací soud uzavřel, že se na francouzské státní příslušníky zaměstnané na území České republiky podle francouzských předpisů vztahovala česká úprava sociálního zabezpečení za stejných podmínek jako na české občany; nešlo proto uplatnit vynětí z nemocenského pojištění podle § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. 5. Dne 27. 7. 2006 Nejvyšší správní soud (dále též "kasační soud") kasační stížnost stěžovatelky zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Své rozhodnutí (oproti městskému soudu) založil na tom, že i když v případě Všeobecné úmluvy jde o jednu ze smluv, které Česká republika převzala spolu s právy a závazky, jež pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vyplývaly z mezinárodního práva (čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky), a touto tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvou je Česká republika vázána, nejsou jejím předmětem lidská práva a základní svobody; její věcné zaměření proto bránilo tomu, aby před novelou Ústavy (do 31. 5. 2002) byla sama o sobě považována za bezprostředně závaznou a mající přednost před zákonem. Uvedl dále, že novela Ústavy sice rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež byly součástí vnitrostátního právního řádu i mimo rámec těch smluv, které se týkaly lidských práv a základních svobod, avšak navíc podmínila jejich vnitrostátní účinky souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě Všeobecné úmluvy nedošlo, a její postavení jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem, což znamená, že ji lze přímo aplikovat pouze tehdy, existuje-li zákon, který jí takový právní status přiznává. Podle Nejvyššího správního soudu byl tímto zákonem zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění, podle jehož § 1 mají ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Pravidla obsažená ve Všeobecné úmluvě byla proto aplikovatelná přímo a měla přednost před zákonem, který stanovil něco jiného. K otázce, do jaké míry Všeobecná úmluva ovlivňovala aplikovatelnost § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., uzavřel, že toto ustanovení bylo třeba vykládat v duchu čl. 1 § 1 a čl. 3 § 1 Všeobecné úmluvy tak, že francouzští státní příslušníci zaměstnaní v jednom ze smluvních států podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání, což přímo zakládalo stěžovatelce povinnost zahrnout jejich příjem do vyměřovacího základu a odvádět pojistné a za dobu prodlení s placením i zákonné penále. III. 6. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými rozsudky obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy. Popsala skutkový stav a polemizovala se způsobem aplikace příslušných právních předpisů o sociálním zabezpečení a čl. 10 Ústavy správními orgány a správními soudy. Poukázala na stranu 10 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, kde bylo uvedeno, že v rozhodné době nebylo snadné pro adresáty těchto předpisů stanovené povinnosti zjistit a dodržet. 7. Stěžovatelka dále uvedla, že rozhodovací praxe správních orgánů i správních soudů nebyla jednotná, v důsledku čehož neměla právní jistotu o tom, zda nějakou povinnost má či nikoliv. Přístup České republiky k cizím státním příslušníkům i jejich zaměstnavatelům označila za diskriminační a nemravný. IV. 8. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a uvedl, že v řízení jí byl dán dostatečný prostor k vyjádření svého stanoviska, ve věci bylo nařízeno jednání, kterého se mohla zúčastnit, vyjádřit se ke všem důkazům a zaujmout konečné stanovisko. Nesouhlasil ani s tvrzením, že o povinnosti platit pojistné za své pracovníky, kteří jsou francouzskými státními občany, nevěděla nebo nemohla vědět, protože již v žalobě odkazovala na Všeobecnou úmluvu. Jednalo se pouze o výklad čl. 1 § 1 s odkazem na čl. 2 § 1 a čl. 3 § 1 Všeobecné úmluvy. Dále uvedl právní názory, na nichž založil své rozhodnutí, včetně názoru na právní relevanci Všeobecné úmluvy ve vazbě na novelizaci čl. 10 Ústavy, a polemizoval s právními názory stěžovatelky ohledně důvodu přednosti Všeobecné úmluvy před zákonem. 9. Nejvyšší správní soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že ve věci aplikovaná právní úprava byla vyložena ústavně konformním způsobem; odůvodnění rozsudku podrobně objasňuje, jak a proč bylo třeba příslušná zákonná ustanovení vyložit; ze samotné skutečnosti, že tato právní úprava nebyla vyjádřena z hlediska legislativně-technického ideálně, nelze dovozovat protiústavnost její aplikace.