IV.ÚS 610/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 610/24 ze dne 2. 4. 2025 Limity zákazu reformace in peius při rozhodování o nákladech řízení o vypořádání spoluvlastnictví   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Holické, zastoupené Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, sídlem nám. 1. máje 101/2, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 84 Co 124/2023-410 a výrokům III. a VII. rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. března 2023 č. j. 23 C 195/2019-374, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Jana Holického, zastoupeného Mgr. Petrou Biemovou, advokátkou, sídlem Ciboušov 193, Klášterec nad Ohří, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 84 Co 124/2023-410 a výroku III. rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. března 2023 č. j. 23 C 195/2019-374, se zamítá. II. Ústavní stížnost proti výroku VII. rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. března 2023 č. j. 23 C 195/2019-374, se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a výroků III. a VII. shora označeného rozsudku Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud napadeným rozsudkem, v řízení o vzájemném návrhu stěžovatelky o vypořádání podílového spoluvlastnictví v užším smyslu a o vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, mimo jiné přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení o vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu ve výši 90 905 Kč (výrok VII.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v užším smyslu (výrok III.). Soud konstatoval, že při rozhodování o nákladech řízení při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v užším smyslu se přiklonil k nálezu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22 (N 45/111 SbNU 203), zohledňujícímu zvláštní povahu řízení (tzv. iudicium duplex) a o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žádný z účastníků totiž podle soudu nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval a nelze tedy aplikovat zásadu tzv. procesního úspěchu ve věci. Naopak při vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu soud vycházel z toho, že řízení bylo co do zaplacení částky 225 000 Kč částečně zastaveno, aniž byl návrh stěžovatelky uspokojen, tudíž pro její zavinění. Co do zaplacení částky 260 000 Kč bylo návrhu stěžovatelky vyhověno. Návrh vedlejšího účastníka na zaplacení částky 457 801 Kč byl v celém rozsahu zamítnut. Proto soud rozhodl, že stěžovatelka má v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu právo na náhradu v rozsahu 52 % nákladů řízení. 3. Krajský soud - k odvolání stěžovatelky proti výrokům III. a VII. rozsudku okresního soudu - napadeným usnesením změnil napadené výroky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a) o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, b) o zaplacení nadužívání spoluvlastnického podílu. V odůvodnění napadeného usnesení soud zdůraznil, že posuzované řízení mohlo být zahájeno k návrhu kteréhokoli z budoucích účastníků a všichni účastníci byli vzájemně v postavení odpovídající procesní pozici žalobce i žalovaného současně; odkázal přitom na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (302/2023 Sb.) (pozn. soud nesprávně uvádí datum 10. 6. 2020). Dále soud konstatoval, že nedovodil obstrukční jednání vedlejšího účastníka a to, že měl na způsob vypořádání odlišný názor, nemohlo bez dalšího vést k závěru o jeho neúspěchu či jeho obstrukčním jednání. Proto uzavřel, že ve věci neshledal žádné zvláštní důvody pro přiznání náhrady nákladů stěžovatelce a změnil napadené výroky III. a VI. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje zejména na obstrukční jednání vedlejšího účastníka v průběhu řízení a dovozuje, že jde o výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (nález sp. zn. IV. ÚS 404/22). Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s účelovým chováním vedlejšího účastníka v průběhu řízení před okresním soudem. Vedlejší účastník se podle stěžovatelky nezajímal o konstruktivní vyřešení věci po několik let, naopak stěžovatelka namísto něj "nesla enormní ekonomickou zátěž ve vztahu k jeho bydlení (placení úvěru), výživě jejich dětí i ve vztahu k právnímu zastupování". Poukazuje přitom na to, že teprve po "několika jednáních na závěr řízení u okresního soudu" vedlejší účastník souhlasil s prodejem nemovitých věcí. Pokud by se vedlejší účastník takto vyjádřil hned na začátku řízení, nemusela by stěžovatelka platit náklady na právní zastoupení. 5. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká nedostatečné (strohé) odůvodnění napadeného usnesení. Soud se podle ní dostatečně nevypořádal s předloženou právní argumentací, včetně citace konkrétní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Usnesení krajského soudu podle stěžovatelky vykazuje znaky zapovězené libovůle; jde o situaci, kdy řízení jako celek nebylo spravedlivé. V ústavní stížnosti argumentuje též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, v němž bylo mj. konstatováno, že v občanském soudním řízení až na výjimky platí zákaz změny k horšímu, který jsou odvolací soudy povinny respektovat, jelikož opačný závěr by byl v rozporu s dispoziční zásadou a taktéž smyslem a účelem opravných prostředků. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výroku VII. napadeného rozsudku okresního soudu, který byl změněn výrokem I. a) napadeného usnesení krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 7. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, okresní soud i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 8. Okresní soud ve stručném vyjádření setrval na svém rozhodnutí a odkázal na jeho písemné odůvodnění. 9. Krajský soud v zaslaném vyjádření poukázal zejména na bod 5 usnesení, v němž shrnul své závěry vycházející z obsahu spisu. Uvedl, že mezi účastníky v řízení panovala neshoda na povaze věcí náležejících podle vedlejšího účastníka do společného jmění manželů, a podle stěžovatelky naopak do podílového spoluvlastnictví. Soud neshledal v průběhu řízení v jednání vedlejšího účastníka žádné obstrukce, které by společně s dalšími okolnostmi mohly mít za následek uložení povinnosti hradit náklady řízení. K námitce nerespektování zásady zákazu změny k horšímu soud uvádí, že v konkrétním případě dospěl k závěru, že je třeba změnit nesprávné rozhodnutí okresního soudu o povinnosti hradit náklady řízení stěžovatelce, a to bez ohledu na to, že vedlejší účastník proti nákladovému výroku odvolání nepodal. Podstatná je podle soudu též skutečnost, že předmětem odvolacího řízení nebylo vypořádání zaniklého společného jmění, ale toliko náklady řízení. 10. Vedlejší účastník ve vyjádření uvádí, že jeho chování, v němž stěžovatelka spatřuje obstrukční chování, považoval za konstruktivní vyřešení věci. Podle něj mu nelze přičítat k tíži, že nakonec nenašel peněžní prostředky na vyplacení všech svých exekucí a požadovaného vypořádacího podílu (včetně společného úvěru na pořízení nemovitosti). Přestože stěžovatelka poukazuje na enormní ekonomickou zátěž po dobu vedení soudního řízení, neváhala využít možnosti podat ústavní stížnost, která je podle jeho názoru bezúčelná. 11. Vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka byla zaslána stěžovatelce. Stěžovatelka v zaslané replice opět poukázala na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Tvrdí, že