IV.ÚS 611/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 611/14 ze dne 4. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Unicampus, o.s., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3262/88a, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 210/2013-52 ze dne 29. dubna 2013, spojené s návrhem na projednání věci jako naléhavé, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2014, se stěžovatel, jakožto občanské sdružení založené za účelem provádění kolektivní ochrany zájmů spotřebitelů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále navrhl, aby jeho ústavní stížnost byla projednána mimo pořadí jako věc naléhavá a nedokladná dle ustanovení § 39 a § 71d zákona o Ústavním soudu. Projednávaná ústavní stížnost představuje v pořadí již druhou ústavní stížnost stěžovatele proti témuž rozhodnutí, přičemž první ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2013, byla usnesením sp. zn. I. ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Předkládanou ústavní stížností se stěžovatel opakovaně domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to ze stejných důvodů, jaké již uvedl ve své první ústavní stížnosti, tj. především z důvodu porušení práva na zákonného soudce spočívajícího v nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SD EU"). Obsah ústavní stížnosti a argumentace v ní uvedená se do značné míry shodují s výše uvedenou ústavní stížností, odmítnutou usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013, a jsou jak Ústavnímu soudu, tak stěžovateli dostatečně známy, proto není třeba je podrobně rekapitulovat a Ústavní soud v této souvislosti zcela odkazuje na odůvodnění svého výše uvedeného usnesení. Nad rámec původní argumentace stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím své ústavní stížnosti, jež označuje za nezákonné, pro zjevnou neopodstatněnost. Podle stěžovatele Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost zjevně protiprávně a tím mu zmařil využití zákonné procesní lhůty pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatel se s odkazem na judikaturu SD EU, např. rozsudek ve věci Rewe (rozsudek ze dne 17. 2. 1976, sp. zn. 33/76, ve věci Rewe-Zentrale des Lebensmittel-Großhandels GmbH proti Hauptzollamt Landau/Pfalz) a Denkavit (rozsudek ze dne 27. 3. 1980, sp. zn. 61/79, ve věci Amministrazione delle finanze dello Stato proti Denkavit italiana Srl.) dovolává připuštění své opakované stížnosti po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty (viz § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), a to s odvoláním na princip tzv. pravidla rozumu, podle nějž mají být národní procesní lhůty v případech s unijním prvkem hodnoceny s ohledem na konkrétní právní a faktické okolnosti jednotlivého případu, tj. nikoliv absolutně. V této souvislosti stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že za účelem zajištění plného účinku práva EU - konkrétně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin (dále jen "nařízení č. 1924/2006") ve spojení s nařízením Komise (EU) č. 432/2012 ze dne 16. května 2012, kterým se zřizuje seznam schválených zdravotních tvrzení při označování potravin jiných než tvrzení o snížení rizika onemocnění a o vývoji a zdraví dětí (dále jen "nařízení č. 432/2012) - je třeba netrvat na dodržení dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tuto svou tezi stěžovatel podporuje tvrzením o neoprávněném zamítnutí (správně odmítnutí) své ústavní stížnosti Ústavním soudem; hlavní pochybení Ústavního soudu má spočívat v tom, že v projednávané věci, tj. zamítnutí žádosti o předběžné opatření, shledal absenci evropského prvku a konstatoval, že vnitrostátní procesní předpisy České republiky a jejich výklad proto nepodléhají působnosti práva EU, neboť neobsahují přímý odkaz na právní úpravu EU. Ústavní soud dle stěžovatele "vytvořil dojem acte éclaire ve vztahu k otázce nepřezkoumatelnosti vnitrostátního procesního práva vůči právu EU s odkazem na rozsudek Max Mara" (sic!), čímž měl zjevně a nesporně pochybit v právní argumentaci a původní ústavní stížnost zamítnout (správně odmítnout) neoprávněně. Stěžovatel se proto pro případ odmítnutí své ústavní stížnosti pro opožděnost domáhá předložení předběžné otázky k SD EU směřující k tomu, zda Ústavní soud "může - v souladu se zásadami práva EU - označit opakované podání stejné ústavní stížnosti, ve které stěžovatel upozorňuje na zjevně nesprávné odmítnutí své první stížnosti podané v zákonné lhůtě, s tím odůvodněním, že zákonná lhůta již vypršela, a proto je opakované podání ústavní stížnosti již nepřípustné" (sic!). Ústavní stížnost je podána opožděně. Jak vyplývá z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jak přitom vyplývá přímo z judikatury Ústavního soudu, dvouměsíční lhůta (do novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. činila lhůta 60 dnů) k podání ústavní stížnosti je lhůtou zákonnou a kogentní, nelze ji prodloužit nebo její zmeškání prominout (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 244/95 ze dne 26. 1. 1996 či sp. zn. III. ÚS 720/08 ze dne 23. 6. 2008); současně Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 35/03 ze dne 20. 5. 2003 neshledal kogentní ustanovení určující lhůtu pro podání ústavní stížnosti protiústavním v tom smyslu, že by lhůta představovala časovou limitaci pro existenci základních práv a svobod. Výjimkou ze zákazu prodloužení, resp. prominutí lhůty k podání ústavní stížnosti je pouze situace, pokud by formální trvání na dodržení zákonné lhůty představovalo denegationis iustitiae ve smyslu odepření přístupu k Ústavnímu soudu, jak konstatoval i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 24. 2. 2004 ve věci Vodárenská akciová společnost proti České republice (blíže viz Wagnerová, E. et al., Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha, ASPI, 2007, s. 338). Podle Ústavního soudu se však v projednávané věci o takový případ nejedná, neboť stěžovatelova první ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, tj. Ústavní soud ji kvazimeritorně přezkoumal. Současná, v pořadí druhá ústavní stížnost, přitom - s výjimkou argumentace proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013, k níž se Ústavní soud vyjádří níže - neobsahuje v porovnání s první ústavní stížností žádné nové skutečnosti nebo tvrzení. Z tohoto důvodu proto nelze tvrdit, že by stěžovateli byl absolutně upřen přístup k Ústavnímu soudu. Ústavní soud se rovněž nedomnívá, že stěžovateli usnesením sp. zn. I. ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013 odepřel přístup k SD EU. Ústavnímu soudu je známa doktrína SD EU ohledně principů efektivity a rovnocennosti, z nichž plyne povinnost zkoumat, zda aplikace vnitrostátních procesních předpisů (v dané věci mj. i aplikace zákona o Ústavním soudu) nebrání uplatnění evropského práva a zda evropské právo v porovnání s právem vnitrostátním "nediskriminuje", tj. nepřiznává mu menší ochranu než právu vnitrostátnímu. Ústavní soud však současně nesouhlasí se stěžovatelem ohledně závěru, že v projednávané věci byly předmětné principy porušeny. Co se týká principu rovnocennosti, je dle Ústavního soudu nesporné, že ustanovení § 102 občanského soudního řádu bylo vůči evropskému právu aplikováno "nediskriminačně", neboť obecné soudy vyšly z judikaturou podpořeného závěru, podle něhož nelze vydat předběžné opatření, jehož obsah by byl totožný s rozhodnutím ve věci samé, čímž by soud de facto předbíhal rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 1995, sp. zn. 7 Co 1834/95). Jakkoli Ústavní soud může mít pochybnosti, zda obecné soudy při rozhodování o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření dostatečně zvážily hledisko zabránění vzniku, příp. rozšiřování újmy spotřebitelů zastupovaných stěžovatelem (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 1592/94 ze dne 16. 6. 1995), nelze tvrdit, že svým postupem nerespektovaly princip rovnocennosti - návrhu na nařízení předběžného opatření nebylo vyhověno