IV.ÚS 612/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 612/11 ze dne 19. 10. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace, se sídlem Kundratka 19, 180 00 Praha 8, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, AK se sídlem Dykova 17, 101 00 Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 čj. 21 Cdo 4546/2009-152 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v řízení o zaplacení 132 250,- Kč s příslušenstvím. Ze spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 7 C 91/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka požadovala po žalované J. V. (v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice) zaplacení částky 132 250,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala dlužnou platbu za odtah motorového vozidla žalované a poplatky za parkovné na střeženém parkovišti za dobu od 12. 4. 2005 do 24. 1. 2007. Nalézací soud po provedeném dokazování žalobě vyhověl, neboť vzal za prokázané, že žalovaná nerespektovala dopravní značku vyzývající vlastníky vozidel, aby z důvodu čištění komunikace v ulici Ovčí hájek v Praze 13 dne 11. 4. 2005 svá vozidla z této komunikace odstranili, a neprokázala ani existenci závažných důvodů, které jí v odstranění vozidla bránily. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, potvrdil rozsudek soudu I. stupně pouze co do částky 7 450,- Kč s příslušenstvím. Co do zbytku žalované částky krajský soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl, neboť po zvážení všech okolností souvisejících s realizací zadržovacího práva stěžovatelky k vozidlu žalované po 11. 5. 2005 považoval požadavek na zaplacení parkovného i za období od 12. 5. 2005 do 25. 1. 2007 za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Po rozlišení zákonných podmínek pro odtažení vozidla podle ustanovení § 19 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, vyložil, že při postupu podle odst. 5 a 6 citovaného ustanovení jde o to, aby bylo odstraněno vozidlo (vrak), které zabraňuje realizaci "veřejného zájmu", pro který je na místě, kde vozidlo stojí, dopravní značkou zakázáno stání silničních vozidel; pro naplnění tohoto "veřejného zájmu" musí mít vlastník komunikace možnost odstranit vozidlo na náklady jeho vlastníka, zároveň však je povinen po odpadnutí důvodu veřejného zájmu vrátit vozidlo zpět na místo, odkud bylo odtaženo. Na základě učiněných skutkových zjištění dovolací soud shrnul, že k odtažení vozidla žalované došlo v režimu ustanovení § 19 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích. Značka zakazující stání silničních vozidel zakazovala na příslušné komunikaci stání pouze dne 11. 4. 2005, a proto počínaje dnem 12. 4. 2005 držela stěžovatelka vozidlo žalované bezdůvodně, čímž vyvolala zbytečné náklady spojené s jeho parkováním na střeženém parkovišti. Nejvyšší soud uvedl, že na povinnosti vrátit odtažené vozidlo zpět na původní místo po odpadnutí "veřejného zájmu" nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že vůči žalované realizovala zadržovací právo. Podle dovolacího soudu stěžovatelce toto právo nesvědčilo, neboť pohledávka za odtah vozidla a jeho parkování za jeden den sice vznikla ke dni 11. 4. 2005, ale nestala se splatnou, neboť žalovaná byla požádána o plnění teprve dopisem ze dne 26. 4. 2005. V ústavní stížnosti stěžovatelka závěrům Nejvyššího soudu oponovala. Zejména nesouhlasila s vyvozením nové povinnosti vrátit odstraněné vozidlo ze střeženého parkoviště zpět na místo, odkud bylo odtaženo, a upozornila, že podle § 19 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích dochází k odstranění silničního vozidla na náklady jeho provozovatele. Vyjádřila přesvědčení, že pojem "odstranění" silničního vozidla by měl být interpretován obdobně jako při výkladu ustanovení § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a tvrdila, že nesprávnou interpretací a aplikací hmotného práva, zejména při posouzení právních institutů "veřejný zájem" a "dočasnost" zákazu stání označeného přenosným dopravním značením dle zákona o pozemních komunikacích byla porušena její základní práva. Stanovenou povinnost vracet odstraněná vozidla zpět na původní místo stěžovatelka označila za neuskutečnitelnou a nemožnou i z praktických důvodů v závěru ústavní stížnosti vyložených. V souvislosti s posouzením právní otázky vzniku zadržovacího práva k vozidlu vedlejší účastnice stěžovatelka upozornila na názorovou odlišnost Nejvyššího soudu, který za zcela identického skutkového stavu dospěl k odlišnému právnímu závěru, než jaký učinil v rozhodnutí ze dne 26. 8. 2009 ve věci sp. zn. 33 Cdo 609/2007. Z důvodu odlišného právního názoru měla stěžovatelka za to, že její věc měla být podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, postoupena k posouzení a rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 3. 2011 konstatoval, že stěžovatelčina argumentace zcela pomíjí důvody, z nichž napadené rozhodnutí vycházelo. Oprávnění odstranit vozidlo z důvodu veřejného zájmu trvajícího pouze dočasně představuje podle soudu zásah do vlastnického práva provozovatele vozidla podle čl. 11 odst. 4 Listiny, a proto může být pouze výjimečné a trvat v co nejmenší míře. Nejde proto o založení nové povinnosti správci komunikace, ale pouze o vymezení míry zásahu do ústavně zaručeného práva dotčeného subjektu. Možnost tzv. jednotného výkladu pojmu "odstranění" vozidla a jeho důsledků Nejvyšší soud vyloučil, neboť podle zákona o silničním provozu lze postupovat v případech, kdy se vozidlo stalo překážkou provozu na pozemní komunikaci, a o jeho odstranění na náklad provozovatele rozhoduje policista nebo strážník obecní policie, zatímco v projednávané věci šlo o nerespektování dočasné dopravní značky a postup podle zákona o pozemních komunikacích. Nejvyšší soud odmítl, že by se odchýlil od svého dřívějšího rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 609/2007, neboť závěr, jak ho stěžovatelka vykonstruovala, nebyl v citovaném rozhodnutí přijat, a nebyl tak ani důvod k postupu podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelce nevzniklo zadržovací právo k vozidlu vedlejší účastnice, neboť pohledávka za ní, byť existující ke dni 11. 4. 2005 (za odtah vozidla a jeho parkování jeden den), nebyla splatná; vedlejší účastnice byla požádána o plnění teprve dopisem ze dne 26. 4. 2005. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V replice ze dne 28. 6. 2011 stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že úpravou v ustanoveních § 19 odst. 5 a 6 zákona o pozemních komunikacích zákonodárce omezil povinnost, resp. oprávnění vlastníka místní komunikace pouze na odstranění silničního vozidla z místní komunikace a že neměl v úmyslu stanovovat mu žádná jiná další oprávnění či dokonce povinnosti. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že z jeho rozhodnutí není zřejmé, jakou interpretační metodu použil při výkladu předmětných zákonných ustanovení; nepředvídatelnost výkladu představuje porušení principu právní jistoty a principu dělby moci z důvodu nepřípustné soudcovské tvorby práva. Stěžovatelka vyloučila, že by zaměnila ustanovení § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu s ustanovením § 19 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích, neboť jejich srovnáním pouze hodlala poukázat na stejný pojem používaný v obou ustanoveních a upozornit, že Nejvyšší soud vykládá identický pojem odlišně. Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma obtížnosti hledání kritérií pro přisouzení relevance té které výkladové metody, ale má za to, že by mělo být nalezeno takové právo, které by odpovídalo svému účelu a mělo takové vlastnosti, pro které by je bylo možné akceptovat v maximální míře; v této souvislosti poukázala na nález sp. zn. Pl.ÚS 21/96, ve kterém Ústavní soud stanovil dvě obecná pravidla pro použití teleologického výkladu, od nichž se dle jejího mínění Nejvyšší soud odchýlil. V závěru repliky stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jí vzniklo zadržovacího právo vůči vozidlu vedlejší účastnice, neboť dne 11. 4. 2005 bylo vozidlo z komunikace odstraněno a dne 26. 4. 2005 vyzvala vedlejší účastnici k úhradě nákladů za odtah a parkovné. Splatnost pohledávky tak nastala po 2