IV.ÚS 614/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 614/18 ze dne 11. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. J. K., advokáta a B. obchodní společnosti DIAG HUMAN SE, se sídlem Landstrasse 33, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, společně zastoupených JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou, se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. prosince 2017 č. j. 7 VZN 1563/2012-1816, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, se sídlem Praha 5, pošt. schr. 41/NCOZ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 15. února 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. K. a obchodní společnost DIAG HUMAN SE (dále jen "stěžovatelé" nebo "žadatelé") domáhají zrušení v záhlaví označeného vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu legitimního očekávání správnosti rozhodovacích aktů státní moci. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Dne 31. května 2017 byla Policii České republiky, Národní centrále proti organizovanému zločinu, Službě kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti (dále jen "policejní orgán"), doručena žádost J. K. a obchodní společnosti DIAG HUMAN SE (žadatelé) o nahlédnutí do spisu vedeného u téhož policejního orgánu pod sp. zn. OKFK-202/TČ-2011-200204. Dne 15. října 2017 žadatelé, z podnětu policejního orgánu, doplnili svoji původní žádost a zároveň namítli podjatost policejního orgánu. 2) Usnesením ze dne 2. listopadu 2017 č. j. NCOZ-9755-2/ČJ-2017-412200, policejní orgán rozhodl, že v projednávané věci nejsou na jeho straně dány důvody podjatosti. 3) Přípisem ze dne 3. listopadu 2017 č. j. NCOZ-9755-3/ČJ-2017-412200, policejní orgán žadatelům sdělil, že jejich žádost o nahlédnutí do spisu zamítl. Učinil tak s odůvodněním, že i přes jeho předchozí výzvu žadatelé neuvedli, jakým konkrétním způsobem a do jakých konkrétních práv (žadatelů) zasáhlo trestní řízení vedené pod sp. zn. OKFK-202/TČ-2011-200204. Policejní orgán dále uvedl, že věc žadatelů se odlišuje od jimi citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 6. března 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/), již proto, že v této věci nedošlo postupem orgánů činných v trestním řízení k zásahu do základních práv a svobod žadatelů, jako tomu bylo v označené věci. Zároveň policejní orgán doplnil, že žadatelé jsou v postavení tzv. "jiné osoby" ve smyslu § 65 odst. 1 věty třetí tr. řádu, a právo nahlížet do jinak neveřejného trestního spisu jim tedy nelze přiznat bez dalšího. Naopak, z uvedeného nálezu plyne požadavek, aby "jiná osoba" žádající o nahlédnutí do spisu poskytla policejnímu orgánu, popřípadě státnímu zástupci, možnost posoudit naplnění kritérií dle § 65 odst. 1 tr. řádu, tedy aby kvalifikovaně vymezila svoji potřebu nahlédnout do spisu z důvodu uplatnění svých práv. To však dle policejního orgánu žadatelé neučinili, a proto jejich žádost o nahlédnutí do označeného spisu zamítl. 4) Proti zamítnutí žádosti policejním orgánem žadatelé brojili prostřednictvím žádosti o přezkoumání závažnosti důvodů pro které jim policejní orgán odepřel právo nahlédnout do spisu (§ 65 odst. 2 věta druhá tr. řádu), adresované Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. 5) Vyrozuměním ze dne 12. prosince 2017 č. j. 7 VZN 1563/2012-1816, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") žadatele informoval, že postup policejního orgánu v projednávané věci považuje za správný. Státní zástupce v odůvodnění svého vyrozumění především akcentoval skutečnost, že v dané věci se v kolizi ocitá právo na nahlížení do spisu tzv. jinou osobou a zásada, že přípravné řízení trestní je neveřejné. Prolomení této zásady je možné v případě tzv. jiných osob pouze na základě předchozího souhlasu policejního orgánu nebo státního zástupce s nahlédnutím do spisu, a jestliže tyto jiné osoby potřebují nahlédnout do spisu proto, že je to třeba k uplatnění jejich práv. Státní zástupce dále připomněl, že ve věci sp. zn. III. ÚS 1956/13, jíž argumentovali žadatelé, šlo o situaci, kdy osobou domáhající se nahlédnutí do spisu byl podezřelý, u něhož byla vykonána domovní prohlídka, tedy, jemuž bylo trestním řízením zasaženo do jeho základního práva na ochranu soukromí. Ve věci žadatelů přitom státní zástupce, na podkladu jejich argumentace, žádný zásah do jejich základních práv neshledal, a ztotožnil se se závěrem policejního orgánu, dle něhož samotné vedení trestního řízení nelze za takový zásah považovat. Jestliže žadatelé poukazovali na další nález Ústavního soudu (ze dne 27. září 2007 sp. zn. II. ÚS 789/06), připomněl státní zástupce, že v uvedené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že zde nebylo dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu, nebyly tedy splněny podmínky pro vedení trestního řízení a trestní řízení bylo zneužito k ovlivnění civilního procesu (stručně řečeno šlo v dané věci o otázku, zda lze spáchat trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona uvedeném soudu v omyl, což doktrína trestního práva zásadně odmítá). V projednávané věci však šlo o zcela jinou situaci, kdy policejní orgán prověřoval podezření ze spáchání trestného činu poškozování cizích práv dle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jímž měla být způsobena vážná újma na právech rozhodce R., přičemž stanovisko ze dne 18. března 2011 bylo v řízení před cizozemskými orgány prezentováno jako jím vypracované, což však neodpovídalo skutečnosti. Státní zástupce tak uzavřel, že předmětné trestní řízení bylo vedeno důvodně a nelze jej - ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 789/06 - považovat za jakkoliv svévolné, či snad za prostředek nátlaku na žadatele. Pouze v případě, že ještě před zahájením trestního stíhání dochází k úkonům dotýkajícím se základních práv a svobod, je možné proti těmto konkrétním úkonům brojit prostřednictvím ústavní stížnosti. Úkony, k nimž docházelo v předmětném trestním řízení, však státní zástupce, ve shodě s policejním orgánem, jako zásah do základních práv a svobod žadatelů nekvalifikoval. Pokud byl žadatel J. K. vyzván policejním orgánem k podání vysvětlení, vydání věci a posléze i k podání svědecké výpovědi, nejde o postup, který by byl v rozporu se zákonem. Žadatel byl v tomto směru poučen o svém právu odepřít výpověď, což také - s poukazem na svoji povinnost mlčenlivosti, jakožto advokát - učinil a policejní orgán takové odůvodnění akceptoval. Konečně k výhradám žadatelů, že policejní orgán důvody nevyhovění jejich žádosti blíže nerozvedl, státní zástupce uvedl, že nelze obcházet zásadu neveřejnosti přípravného řízení tím, že budou požadovány podrobné odpovědi na obecná a nepodložená tvrzení a takto budou získávány informace z policejního spisu. III. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně rekapitulují průběh rozhodčího řízení vedeného mezi stěžovatelkou a Českou republikou; jsou přesvědčeni, že proběhnuvší trestní stíhání bylo ze strany České republiky iniciováno za účelem ovlivnění probíhajícího exekučního řízení v Rakouské republice. V daném řízení totiž stěžovatel předložil listinný důkaz - privátní stanovisko bývalého rozhodce R., který působil v rozhodčím řízení vedeném mezi stěžovatelkou a Českou republikou, jež prý bylo s to zhoršit procesní postavení České republiky ve zmíněném exekučním řízení. Následně bylo na stěžovatele podáno Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových trestní oznámení. Dle stěžovatelů měl být takový postup uvedené organizační složky státu odůvodněn tím, že tito se prý měli pokusit obohatit na úkor České republiky tím, že rozhodčí nález ze dne 4. srpna 2008 nepravdivě předkládali jako pravomocný a vykonatelný. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pro výkon jejich procesních práv a povinností v exekučním řízení byli prostřednictvím Policie České republiky perzekvováni, resp., že Česká republika zneužila svého superiorního postavení v případě, kdy je prostou stranou rozhodčího řízení, a tedy v postavení právnické osoby soukromého práva. Dále stěžovatelé shrnují další procesní vývoj v dané trestní věci, jenž vyústil až v její odložení policejním orgánem po téměř dvou letech prověřování. Stěžovatelé tvrdí