IV.ÚS 614/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 614/20 ze dne 14. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. února 2020 č. j. 5 Ads 66/2018-52 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2018 č. j. 41 Ad 14/2016-160, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též podle čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a vyžádaných soudních spisů se podává, že Okresní správa sociálního zabezpečení v Jihlavě dne 3. 2. 2016 č. j. 47007/000065/2016/120/VL rozhodla o návrhu stěžovatele podle § 85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné tak, že od 1. 9. 1999 do 31. 12. 2002 (výrok I), od 15. 1. 2003 do 31. 12. 2006 (výrok III) a od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2007 (výrok IV) jej nelze považovat za osobu pečující podle § 5 odst. 1 písm. s) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném pro relevantní časová období péče (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), o L. T. (jeho babičku). Ve výroku II bylo rozhodnuto, že stěžovatel od 1. 1. 2003 do 14. 1. 2003 v plném rozsahu osobně pečoval ve smyslu § 5 odst. 1 písm. s) o svou babičku, paní L. T., která byla od 1. 1. 2003 do 14. 1. 2003 osobou převážně bezmocnou. 3. Odvolání stěžovatele proti výrokům I, III a IV Česká správa sociálního zabezpečení svým rozhodnutím ze dne 12. 4. 2016 č. j. 47000/1911/16/47091/020/CHT-20/2016/PE1 zamítla a výše uvedené rozhodnutí potvrdila. 4. O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II). 5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Konstatoval, že stěžovateli nebyla předmětná sporná doba uznána jako doba péče o jeho babičku, neboť v tomto období byl zaměstnán u Okresního úřadu Jihlava a následně u Krajského úřadu Kraje Vysočina, a to vždy na plný pracovní úvazek. Stěžovatel tvrdil, že měl pracovní podmínky upraveny tak, aby mu byla umožněna současná péče o babičku. Z provedeného dokazování však vyplynul opak. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatele ve sporných obdobích nelze považovat za pečující osobu podle § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění, neboť pro rozhodnutí v této věci bylo podstatné posouzení souběhu výkonu zaměstnání a doby péče. Stěžovatel však vykonával zaměstnání, při kterém byl povinen být přítomen na pracovišti. Nejvyšší správní soud proto ani neposuzoval otázku, zda babička stěžovatele byla úplně či převážně bezmocná, resp. v jakém stupni byla závislá na pomoci jiné osoby. Směřovala-li část námitek k tomu, že v určitém období byla uznána pouze za převážně bezmocnou, ale stěžovatel se domníval, že u ní šlo o úplnou bezmocnost, není tato otázka pro posouzení věci podstatná, neboť uznání doby péče bránil již samotný výkon zaměstnání. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud bez ústavním pořádkem aprobovaného důvodu, a bez vyrozumění stěžovatele, rozhodl o kasační stížnosti stěžovatele v jiném složení, než bylo deklarováno v okamžiku přidělení tohoto nápadu konkrétnímu senátu, v důsledku čehož bylo porušeno ústavním pořádkem zaručené právo stěžovatele na zákonného soudce. 7. Stěžovatel dále namítá, že správní soudy i správní orgány obou stupňů v rozporu s ústavním principem enumerativnosti státních pretenzí a v rozporu se zákonem, po stěžovateli požadovaly prokázání skutečnosti, která z právních předpisů České republiky nevyplývá, v důsledku čehož pak odepřely stěžovateli veřejnoprávním správním rozhodnutím přiznat právo (uznání doby péče do náhradní doby pojištění) s odkazem na údajné nesplnění podmínky, kterou však ve vztahu k žalobci právní řád České republiky expressis verbis nestanoví (neobsahuje ji). Doplněním dokazování v řízení před správním soudem výslechem svědků bylo prokázáno, že stěžovatel měl od nadřízených vytvořeny podmínky pro řádný výkon péče o svoji babičku. Z výpovědi nadřízených stěžovatele lze mít za prokázané, že mohl vykonávat, a také vykonával pro zaměstnavatele významnou část svých pracovních úkolů z domácího prostředí, a to v rozsahu přinejmenším třetiny své pracovní doby. Svědeckou výpovědí přímého nadřízeného stěžovatele pak bylo prokázáno, že na rozdíl od úředníků zařazených do krajského úřadu mohl stěžovatel, jakožto "neúředník" zařazený do odboru informatiky odcházet z pracoviště a poskytovat osobní péči své babičce i v rámci tzv. pevného bloku pracovní doby. 8. Stěžovatel též namítá další procesní vady i chybné právní posouzení věci, přičemž jeho argumentaci lze shrnout tak, že věnoval-li péči o babičku zprvu (v roce 1999) cca 16 hodin denně, později 24 hodin denně, splňuje podmínku vedlejší účastnice, že péči o osobu blízkou věnoval určitý časový prostor (a to i při souběžném výkonu zaměstnání), přičemž v této souvislosti je třeba vzít v potaz, že stěžovatel nad rámec zákonných podmínek sdílel po celou dobu péče s babičkou též společnou domácnost. Stěžovatel má za to, že za situace, kdy v inkriminovaném období osobně pečoval o babičku 16 až 18 hodin denně, musí být podmínky pro zápočet doby do náhradních dob důchodového pojištění splněny i u něj, když správním orgánům nedělá problém se zápočtem dob u těch, kteří fakticky o pečovanou osobu pečují třeba i jen 4 hodiny denně a po zbytek dne si žijí svým osobním životem, jinde a nezávisle na pečovaném. Je-li závěr o tom, zda stěžovateli započítat dobu péče či nikoliv postaven správními orgány de facto jen na tom, zda měl "právně" nějak upravenu pracovní dobu či nikoliv bez zohlednění faktického každodenního rozsahu péče, která byla stěžovatelem babičce poskytována, je to závěr zcela absurdní, a lze jej považovat za případ právně nepřípustného dogmatismu. III. Vyjádření Nejvyššího správního soudu a replika stěžovatele 9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval vzhledem k povaze námitky uvedené sub 6 tohoto usnesení Nejvyšší správní soud k vyjádření k ústavní stížnosti. 10. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k námitce sub 6 uvedl, že stěžovatel byl nejprve přípisem ze dne 1. 3. 2018 (čl. 28 spisu Nejvyššího správního soudu) poučen o tom, že jeho věc rozhodne a projedná senát ve složení JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D., JUDr. Jakub Camrda, Ph.D., a Mgr. Ondřej Mrákota. Současně byl informován o tom, že aktuální informace o změnách rozvrhu práce jsou podávány na webových stránkách www.nssoud.cz. I přesto, že stěžovatel měl možnost sledovat aktuální rozvrh práce nebo jeho změnu na webových stránkách Nejvyššího správního soudu, byl následně přípisem ze dne 9. 10. 2018 (čl. 49 spisu Nejvyššího správního soudu) vyrozuměn o 4. změně rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu na rok 2018 ze dne 29. 8. 2018, na základě které mj. věc sp. zn. 5 Ads 66/2018 měl nově projednat a rozhodnout senát ve složení Mgr. Ondřej Mrákota, JUDr. Zdeněk Kühn a Mgr. Michaela Bejčková, který také věc projednal a rozhodl. Posuzovaná věc byla proto rozhodnuta v souladu s rozvrhem práce. 11. K ostatním námitkám Nejvyšší správní soud uvedl, že nevyloučil souběžný výkon zaměstnání a osobní péče podle § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění za splnění určitých podmínek. Při posouzení úpravy pracovních podmínek Nejvyšší správní soud vycházel z faktického stavu a dospěl k závěru, že stěžovatelovy pracovní podmínky neumožňovaly řádnou osobní péči o jeho babičku podle § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud nepopírá, že se stěžovatel o babičku staral a obětoval pro péči o ní svůj osobní život. Toto jednání je úctyhodné. Stěžovatel však v rozhodných obdobích nesplnil podmínky pro současný výkon zaměstnání a řádnou osobní péči, a proto navrhuje ústavní