IV.ÚS 614/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 614/23 ze dne 1. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladislava Malého, zastoupeného Mgr. Martinem Doležalem, advokátem, sídlem Zájezd 70, Česká Skalice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 11 Co 118/2022-491 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. května 2022 č. j. 4 C 141/2020-480, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Rostislava Lussiera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatel (jako žalobce) domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s vedlejším účastníkem (jako žalovaným) k nemovitostem. Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 7. 2021 sp. zn. 4 C 141/2020 zrušil podílové spoluvlastnictví a přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, jemuž uložil povinnost zaplatit stěžovateli vypořádací podíl. Soud zamítl návrh stěžovatele na vyklizení nemovitostí. Okresní soud dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; usnesením ze dne 27. 7. 2021 č. j. 4 C 141/2020-397 rozhodl o povinnosti účastníků nahradit společně a nerozdílně státu náklady řízení na znalečné. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až III. (ve věci samé) a ve IV. výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; stejně tak zrušil navazující usnesení o náhradě nákladů řízení státu z důvodu nepřezkoumatelnosti. Krajský soud poukázal na to, že judikatura k nákladům řízení s povahou iudicia duplex je nejednotná, přičemž většinovým názorem, reprezentovaným zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11 (N 168/62 SbNU 481), je použití zásady úspěchu ve věci. Procesní úspěch je určen okolnostmi konkrétní věci, které se odrážejí v rozhodnutí o tom, co bylo mezi účastníky sporné. 3. Okresní soud poté v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 365 032,80 Kč a České republice ve výši 9 903,16 Kč. Okresní soud konstatoval, že spor byl veden výhradně o tom, komu budou nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 zopakoval, že jde-li o tzv. iudicium duplex, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení primárně zásada úspěchu ve věci a jiné zásady připadají do úvahy jen jako výjimka odůvodněná konkrétními okolnostmi dané věci (tj. co bylo mezi účastníky sporné). Nepřiznání náhrady nákladů řízení jako primární řešení se nemůže uplatnit pouze s odkazem na typ věci. V tomto světle byl procesně úspěšný vedlejší účastník, který se v řízení nechoval obstrukčně či jiným způsobem, který by dal příčinu uplatnění tzv. moderační pravomoci podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Naopak stěžovatel se obstrukčně choval, a moderace náhrady nákladů v neprospěch jinak procesně úspěšného účastníka řízení tak nepřichází v úvahu. Proto okresní soud vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení, vyjma náhrady nákladů řízení o návrhu stěžovatele na vyklizení nemovitosti (který byl zamítnut), neboť tyto náklady vedlejší účastník neúčtoval. 4. K odvolání stěžovatele krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že po vydání zrušujícího rozhodnutí krajského soudu (viz výše bod 2) došlo k faktickému judikaturnímu posunu Ústavního soudu, jehož nálezová judikatura se nyní přiklání k principu, podle něhož v případě iudicia duplex má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., zatímco rozhodnutí podle § 142 odst. 3 o. s. ř. bude podmíněno zvláštními okolnostmi věci. Podle současné judikatury Ústavního soudu má být plný úspěch ve věci dán pouze tehdy, zamítne-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 větě druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Jelikož soud není vázán návrhem žalobce na konkrétní způsob vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž je vázán posloupností podle § 1143 o. z., není logické odvíjet procesní úspěch ve věci od toho, co bylo mezi účastníky sporné. Proto není možno vycházet ze zásady procesního úspěchu, nemohou-li účastníci řízení zcela svými návrhy ovlivnit jeho výsledek. Výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 o. s. ř. by měly tvořit případy obstrukčního chování spoluvlastníka, který se nezajímá o konstruktivní řešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva, k čemuž krajský soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22. Krajský soud se proto neztotožnil s právním posouzením věci okresním soudem na základě zásady procesního úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ztotožnil se však s názorem okresního soudu, že se stěžovatel choval obstrukčně a neeticky, mařil mimosoudní jednání a řízení komplikoval a prodlužoval. Po rekapitulaci jednání stěžovatele dospěl krajský soud k závěru, že ač neměl žádný z účastníků ve věci plný úspěch, lze s ohledem na výjimečné okolnosti věci uložit stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Krajský soud přihlédl také ke skutečnosti, že vedlejší účastník nepožadoval náhradu nákladů řízení o návrhu stěžovatele na vyklizení nemovitostí, v němž měl plný úspěch. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel především poukazuje na to, že v obdobných věcech má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků a namítá, že jeho chování nebylo obstrukční. Podle stěžovatele se soudy neřídily ani závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22, ani tím, že účastníkovi řízení nelze klást k tíži, že ze subjektivních nebo objektivních důvodů odmítá určitý způsob vypořádání spoluvlastnictví, neboť to plyne z jeho práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Krajský soud označil postup stěžovatele za obstrukční a neetický, ten však pouze zastával určitý právní názor, za což nemůže být trestán. Ze spisu údajně neplyne, že by stěžovatel jednal obstrukčně nebo neeticky. Stěžovatel podal návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po mnoha peripetiích s vedlejším účastníkem, který bez náhrady obýval společné nemovitosti, bránil v přístupu stěžovateli a jakákoliv dohoda byla prakticky vyloučena. V řízení stěžovatel postupoval maximálně efektivně a nebyl tím, kdo by je chtěl zdržovat. To bylo naopak cílem vedlejšího účastníka, který navrhoval řadu důkazů z minulosti. Stěžovatel se svými tvrzeními a navrhovanými důkazy pouze snažil objasnit kredibilitu vedlejšího účastníka a dokreslit celou situaci. Stěžovateli pak nemá jít k tíži ani ukončení mimosoudních jednání; byl to on, kdo nechal vypracovat návrh mimosoudní dohody. Jednání však skončila, neboť stěžovatel nebyl bankou, která měla vedlejšímu účastníkovi poskytnout úvěr, ujištěn o tom, že ví o jeho soudních sporech. Vedlejší účastník přitom neměl pracovní historii, hrozilo mu trestní řízení, byl žalován z pohledávky přesahující jeho příjmy, a stěžovateli tak nelze vytýkat, že na tyto skutečnosti poukazoval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodn