IV.ÚS 616/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 616/06 ze dne 10. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti MUDr. A. L., zastoupené Mgr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 11 Co 55/2006, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 9. 2005, čj. 15 Nc 1238/2001-216, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků. Uvedla, že podala návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům, který obecné soudy zamítly s odkazem na obsah a závěry znaleckých posudků, podle kterých je stěžovatelka závažně duševně nemocná, není schopna chápat smysl všech právních úkonů a je pouze schopna disponovat s penězi do výše svého důchodu; v tomto rozsahu si může obstarávat běžné záležitosti. Stěžovatelka vytkla obecným soudům, že nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, nereagovaly na její návrh na výslech označených svědků a nevyslechly ji, ačkoliv o to osobně či prostřednictvím svého právního zástupce opakovaně žádala. Stěžovatelka se kriticky vyjádřila i k některým závěrům znaleckých posudků, zpracovaných v její věci, neboť např. znalec Mgr. B. vyvodil určité závěry o jejím onemocnění z reakce na otázky, týkající se jejího soukromí. Stěžovatelka je však přesvědčena, že má právo chránit si své soukromí a její snahu o tento druh ochrany nemůže znalec doplňovat volnou úvahou o jiné motivy či důvody. V souvislosti se závěry znalkyně MUDr. Č. stěžovatelka označila za zásadní neochotu znalkyně zabývat se za pomoci diferenciální diagnostiky otázkou možných vnějších příčin vyvolávajících projevy obdobné vážnému duševnímu onemocnění. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jejími námitkami a zabýval se pouze tou, která směřovala do omezení stěžovatelky nakládat s finančními prostředky do výše jejího starobního důchodu. V této souvislosti upozornila, že ani soud či znalec nemohou z obsahu její závěti, bez ohledu na uvedené nepřesnosti, vyvozovat právní závěry, neboť nemá-li stěžovatelka blízké osoby, je logické, že její poslední vůle je atypická. Okresní soud Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 2006, podepsaném předsedkyní senátu 15 Nc, odmítl, že by napadenými rozhodnutími a jeho postupem došlo k porušení práv stěžovatelky. K námitce, že stěžovatelka nebyla vyslechnuta jako účastník řízení, uvedl, že před nařízením jednání stěžovatelka požádala pouze o změnu opatrovníka, kterým byla vyšší soudní úřednice L. P., která ji však v řízení nezastupovala, neboť stěžovatelka byla zastoupena opatrovníkem městem Plzeň a advokátem Mgr. K., který navrhl pouze výslech svědků. Předsedkyně senátu uvedla, že stěžovatelka se k jednání vždy dostavila a soud jí možnost vyjádřit se neodejmul. Krajský soud v Plzni ve vyjádření ze dne 2. 2. 2007, podepsaném předsedou senátu 11 Co, odkázal v plném rozsahu na obsah soudního spisu a na odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností. K výzvě Ústavního soudu se dne 22. 2. 2007 vyjádřil i opatrovník stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, Úřad městského obvodu Plzeň 1, zastoupený vedoucí sociálního odboru. Ten uvedl, že rozhodnutí o nenavrácení způsobilosti k právním úkonům stěžovatelce bylo zcela namístě a v jejím zájmu, neboť tak může být zabráněno negativním důsledkům vyplývajícím z jednání, které má původ v jejím duševním onemocnění. Opodstatněnost zamítnutí návrhu stěžovatelky opatrovník spatřoval i v tom, že stěžovatelka se odmítá léčit, a dále v tom, že v rámci řízení o podaném návrhu žádala mimo jiné o výslech prince Charlese, následníka britského trůnu. Opatrovník navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta. Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 15 Nc 1238/2001, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopna pouze nakládat s majetkem do výše starobního důchodu měsíčně, a to rozsudkem tohoto soudu ze dne 22. 5. 2002 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2003. Tyto rozsudky stěžovatelka napadla ústavní stížností, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. IV.ÚS 309/03, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka poté podala podle ustanovení § 186 odst. 3 o. s. ř. návrh na navrácení způsobilosti k právním úkonům, který byl zamítnut rozsudky napadenými projednávanou ústavní stížností. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí zejména o závěry znaleckých posudků a výslechy znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Č., a odvětví klinické psychologie, Mgr. B., na základě kterých dospěly k závěru, že stěžovatelka nadále trpí vážným duševním onemocněním (trvalá porucha s bludy F 22.0, dříve paranoidní psychóza). Přestože byl u stěžovatelky zjištěn vysoký intelektový výkon a kultivované chování na vysoké úrovni, obecné soudy konstatovaly, že její myšlení obsahuje paranoidně persekuční domněnky, o kterých je nevývratně přesvědčena a podle kterých jedná, což se podle nalézacího soudu projevilo i při jejím výslechu. Krajský soud v Plzni v odvolacím řízení tento závěr potvrdil s tím, že nebyla zjištěna změna poměrů, která by byla takového rázu, že by byly dány zákonné předpoklady pro zrušení rozsudku o omezení způsobilosti k právním úkonům. Při posuzování formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval otázkou, zda stěžovatelka, která je osobou omezenou ve způsobilosti k právním úkonům (s výjimkou nakládání s finanční částkou do výše starobního důchodu), je způsobilá zahájit (vyvolat) řízení o ústavní stížnosti bez účasti svého opatrovníka, resp. proti jeho vůli. Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatelčina tvrzení o porušení jejích procesních práv zaručených v čl. 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) a čl. 38 odst. 2 Listiny (právo účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům) se upínala k řízení, jehož předmětem bylo trvající omezení její způsobilosti k právním úkonům, které vždy představuje závažný zásah do osobnostní integrity omezovaného (čl. 5 Listiny - způsobilost mít práva, čl. 10 odst. 1, 2 Listiny - právo na zachování lidské důstojnosti a respektování soukromého života). Jak Ústavní soud již dříve zdůraznil, ve vertikálních vztazích (tj. ve vztazích stát - jednotlivec, v nichž řízení může být zahájeno i bez návrhu) nabývají ústavní garance zvláštní intenzity a tato základní práva jsou právy absolutními, přímo aplikovatelnými (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005, dostupný na www.judikatura.cz). Principy ochrany osob zbavených nebo omezených ve způsobilosti k právním úkonům přítomné v řízení, ve kterém se rozhoduje o omezení základních práv jednotlivce, jsou plně aplikovatelné i v řízení o navrácení této způsobilosti, neboť v řízení je zkoumána důvodnost pokračujícího omezení práv. Ústavní soud proto považoval stěžovatelku domáhají se ochrany svých práv za oprávněnou k podání ústavní stížnosti samostatně, bez přímé účasti jejího opatrovníka. Po přezkoumání napadených rozsudků obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených procesních práv Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy porušily pravidla spravedlivého procesu tím, že nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť provedené dokazování neumožnilo dospět k závěrům, o něž byla opřena jejich rozhodnutí. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů. První skupinu tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situac