IV.ÚS 616/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 616/08 ze dne 25. 3. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2008 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2007 čj. 2 Cmo 69/2006-241 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podanou dne 6. 3. 2008 k poštovní přepravě domáhal se stěžovatel z důvodů podrobně v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení 1 990 615,71 Kč s příslušenstvím. V ústavní stížnosti stěžovatel nezmínil, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Tuto skutečnost Ústavní soud zjistil až v souvislosti se shromažďováním podkladů pro rozhodnutí od Krajského soudu v Brně. Z posledně jmenovaným soudem zaslané kopie dovolání ze dne 6. 3. 2008 je zřejmé, že stěžovatel současně s ústavní stížností podal dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodů obsažených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout. II. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky ust. § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). III. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je i právo na přístup k soudu, Ústavní soud nevyjímaje, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týče podmínek přípustnosti. Podle článku 88 odst. 1 Ústavy "Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem." Uplatňovaná omezení (ať již stanovená zákonem, případně aplikovaná Ústavním soudem při jeho výkladu) nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. 11. 2002 ve věci Z. a Z. proti České republice, stížnost č. 46129/99, § 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, dostupný též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce, resp. v oficiálním anglickém znění na http://cmiskp.echr.coe.int). Výše uvedené je vyjádřením principu subsidiarity, jehož primárním účelem je umožnit rozhodujícím orgánům veřejné moci napravit porušení základních práv a svobod, která jsou jim vytýkána, dříve, než jsou tvrzení o zásahu do těchto práv předložena Ústavnímu soudu. Princip subsidiarity je třeba vykládat ve světle principu právního státu, jehož základním prvkem je mimo jiné zásada právní jistoty, která požaduje, aby ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představovala účinný právní prostředek nápravy (v teorii i praxi) umožňující dovolávat se základních práv a svobod. Právní úprava formálních požadavků a lhůty, kterou je nutno dodržet při podání ústavní stížnosti, tak má směřovat k zajištění řádného výkonu ústavního soudnictví a zejména k dodržení výše uvedené zásady právní jistoty. Zákonná úprava podmínek řízení o ústavní stížnosti, její výklad a aplikace Ústavním soudem, nemohou proto účastníkům bránit ve využití tohoto právního prostředku nápravy. Pokud by Ústavní soud procesní podmínky projednatelnosti ústavní stížnosti vykládal příliš restriktivně a na základě takového výkladu odmítl rozhodnout o meritu věci, došlo by tím k porušení samotné podstaty základního práva na projednání věci soudem. Ústavní soud je nucen konstatovat, že posuzování splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti z hlediska její přípustnosti, resp. výklad časového určení dies a quo pro výpočet šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, za situace, kdy ústavní stížnost byla podána souběžně s dovoláním, nebylo v minulosti vždy jednotné (o čemž ostatně svědčí i výše citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva i jeho další rozsudky proti České republice, např. ve věci B. a ostatní, 2002, stížnost č. 47273, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, a Vodárenská akciová společnost, a.s., 2004, stížnost č. 73577/01, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 2/2004, str. 65, oba dostupné též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce, resp. v oficiálním anglickém znění na http://cmiskp.echr.coe.int). V některých případech bylo řízení o ústavní stížnosti přerušováno, v jiných případech s rozhodnutím o ústavní stížnosti bylo bez přerušení řízení vyčkáváno do rozhodnutí dovolacího soudu, případně byla ústavní stížnost odmítána pro nevyčerpání všech procesních prostředků. Stěžovatelé přitom začasté podávali ústavní stížnost souběžně s dovoláním z procesní opatrnosti, jež byla namístě v důsledku právní nejistoty vyplývající z rozdílného posuzování začátku běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti Ústavního soudu v obdobných věcech. IV. Dne 24. 7. 2007 rozhodlo plénum Ústavního soudu o publikaci usnesení IV. ÚS 393/06 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (zatím dostupné pouze ve volně přístupné databázi rozhodnutí ústavního soudu na adrese http://www.judikatura.cz/). Uvedeným usnesením byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí: "Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu." Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona. Stěžovatel proto nebyl povinen (ve smyslu naplnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti) podat dovolání podmíněně přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., avšak pokud dovolání podal, je evidentní, že v soustavě obecných soudů nebylo řízení o jeho věci definitivně ukončeno, takže z důvodů výše i níže vyložených prostor pro (aktuální) řízení před Ústavním soudem otevřen není. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolán