IV.ÚS 62/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 62/21 ze dne 9. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STUDENT AGENCY, k. s., sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 32 Cdo 1027/2019-232, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 27 Co 150/2017-206 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. října 2016 č. j. 31 C 400/2014-153, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČSAD Ostrava, a. s., sídlem Vítkovická 3083/1, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v řízení se vedlejší účastnice jako žalobkyně po stěžovatelce jako žalované domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení v částce 111 940 Kč s příslušenstvím. Současně požadovala náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 63 559,36 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 6 890 Kč (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že nárok vedlejší účastnice je důvodný. Jako obvyklá částka v daném místě a čase, kterou by byla stěžovatelka povinna za příjezdy a odjezdy autobusů na autobusové nádraží vedlejší účastnici platit, je částka 118 Kč plus DPH, přičemž je prokázaný počet vjezdů v období února 2014 celkem 784, což činí částku 111 940 Kč. Stěžovatelka dne 12. 3. 2014 vedlejší účastnici uhradila částku 48 380 Kč, celkem tedy činí majetkový prospěch získaný stěžovatelkou na úkor vedlejší účastnice částku 63 559,36 Kč. Městský soud uzavřel, že nárok vedlejší účastnice je důvodný i co do požadovaného úroku z prodlení. 3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek městského soudu v I. výroku potvrzen (výrok I.), dále byl rozsudek městského soudu ve II. výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že v řízení před městským soudem bylo prokázáno, že stěžovatelka v rozhodném období, tj. v únoru 2014 (dobrovolně) bezesmluvně užívala ve vedlejší účastnicí tvrzeném rozsahu předmětná nádraží, a že vedlejší účastnice stěžovatelce služby v tvrzeném rozsahu v měsíci únoru 2014 poskytla. Stěžovatelka v průběhu řízení před městským soudem žádné námitky vůči rozsahu a kvalitě služeb, jež měla v rozhodném období od vedlejší účastnice k dispozici, neuplatnila (na rozdíl od věci posuzované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 2437/2015), a v řízení ani žádné nedostatky v rozsahu a kvalitě služeb nevyšly najevo. Námitky stěžovatelky směřovaly téměř výlučně do principu účtování rozdílných cen za příměstskou a dálkovou dopravu, který stěžovatelka obecně považovala za nespravedlivý či diskriminační. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že vedlejší účastnicí účtovaná cena je zjevně obdobná, srovnatelná s cenami účtovanými jinými provozovateli za obdobná či téměř stejná plnění v jiných městech. Stejně tak bylo městským soudem pečlivě zjištěno, že v daném sektoru je běžné, že dopravcům dálkové dopravy je účtována cena vyšší oproti příměstské dopravě. Srovnání s jinými autobusovými nádražími obdobných parametrů v jiných městech jako zdroj pro takový závěr Nejvyšší soud v rozsudku pod sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 výslovně připouští. Za významnou v posuzovaném sporu považoval krajský soud i skutečnost, že ceníková cena byla stanovena dříve, než stěžovatelka získala licenci pro provozování linky Brno - Karviná, a je tak vyloučena hypotetická možnost, že by ceníkem stanovená cena mohla být cíleně diskriminačně určena pro stěžovatelku. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci lze za všech zmíněných okolností zkoumaného případu ceníkovou cenu považovat za cenu obvyklou. Krajský soud dále poukázal na to, že městský soud však pochybil, když nerozhodl o nároku vedlejší účastnice na zaplacení částky 1 200 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky, jakožto hmotně právního nároku uplatněného žalobou, a nevyčerpal tak celý předmět řízení. V důsledku tohoto nesprávného postupu městského soudu je vadný II. výrok rozsudku, kterým bylo předčasně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před městským soudem. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl v části, v níž směřovalo proti výroku I., neboť jej neshledal přípustným, a v části směřující proti výroku II. jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že krajský soud se od stěžovatelkou citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 neodchýlil, když závěr, že by bylo nutné pro zjištění obvyklé ceny nařídit znalecký posudek, oproti přesvědčení stěžovatelky z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 nevyplývá. Krajský soud náležitě vysvětlil, že stěžovatelkou zpochybňovaná ceníková cena pro dálkovou dopravu byla stanovena dříve, než získala licenci pro provozování linky Brno - Karviná, a že tato cena je srovnatelná s cenami jiných provozovatelů za obdobná či téměř stejná plnění v jiných městech. Odklon od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 tudíž nelze nalézt ani na základě námitky stěžovatelky, že soudy nezkoumaly, zda jimi užitá ceníková cena za poskytované služby na ostatních autobusových nádražích je za úplně stejné služby, které poskytuje vedlejší účastnice. Stěžovatelka se mýlí, nalézá-li v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu názor, že jako bezdůvodné obohacení není možno požadovat shodnou částku jako v případě uzavření smlouvy za celý balík služeb, které měla stěžovatelka k dispozici, ale pouze za ty služby, které stěžovatelka skutečně využila, v tom smyslu, že nestačí, měla-li žalovaná - stejně jako ostatní "smluvní" dopravci - k dispozici služby takové povahy, jako je informační kancelář, čekárna a WC pro cestující, prodej jízdenek a úschova zavazadel, nýbrž je na žalobkyni, aby prokazovala, že (a v jakém rozsahu) její cestující tyto služby skutečně využívali. Takový absurdní požadavek podle Nejvyššího soudu nelze z úvah uvedených v citovaném rozhodnutí dovodit. Za takové služby se z povahy věci platí právě již z toho důvodu, že jsou cestujícím k dispozici pro případ potřeby, že představují určitý komfort cestování, a je notorietou, že jsou cestujícími v té či oné míře běžně využívány, bez zřetele na to, zda jde o cestující toho či onoho dopravce. Ve srovnání se "smluvními" dopravci je na tom stěžovatelka v tomto ohledu stejně, a to je to podstatné pro volbu ceníkové ceny vedlejší účastnice jako ceny obvyklé, neboť i jejich cestující měli tyto služby rovněž "jen" k dispozici. Oporu v závěrech rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 nemá ani další zjevně neakceptovatelný argument, že i v situaci, využívali-li by cestující stěžovatelky tyto služby, nejde o jejich využívání jí samotnou (ani jejím řidičem či stevardem), a proto nelze na ni náklady těchto služeb přenášet. V duchu této logiky, jak uvedl Nejvyšší soud, pak stěžovatelka nevyužívá ani vyvěšení jízdních řádů (i ty přeci slouží jejím cestujícím, zatímco ona je nepochybně nepotřebuje), a nakonec ani nástupiště, neboť přeci nastupují a vystupují její cestující, nikoliv ona. Přípustnost dovolání proti II. výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl zrušen rozsudek městského soudu ve výroku o nákladech řízení, je podle Nejvyššího soudu vyloučena § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu, když soudními rozhodnutími byla zavázána k plnění (souboru služeb cestujícím), které jí nebylo poskytnuto, neboť tyto služby byly poskytnuty přímo cestujícím, přičemž za cenu obvyklou v daném místě a čase soudy považovaly cenu ceníkovou, která je jednostranně stanovena poskytovatelem služby. Stěžovatelka hradila stejné poplatk