IV.ÚS 621/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 621/23 ze dne 12. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem, sídlem Pplk. Sochora 1124/12, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 5 Tdo 811/2022-3374, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatelka napadá v záhlaví specifikované usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 Listiny a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace procesního vývoje 3. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 3. 2021 sp. zn. 1 T 156/2018 uznána vinnou ze spáchání přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro něž byla odsouzena podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 trestního zákoníku, § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a § 68 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 180 denních sazeb po 130 Kč, tedy celkem ve výši 23 400 Kč. 4. Skutek, kladený stěžovatelce za vinu, měl spočívat, stručně uvedeno, v tom, že stěžovatelka měla jako zástupkyně veřejného zadavatele - Ministerstva pro místní rozvoj - v souvislosti s vyhlášením, průběhem a zadáním veřejné zakázky malého rozsahu na stavební práce spočívající v rekonstrukci podhledů a dodávky a instalace osvětlení elektroluminiscenčními diodami (LED), v rozporu s § 6 odst. 2 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění platném a účinném do 30. 9. 2016 (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), a § 78 zákona o veřejných zakázkách, po předchozí domluvě s ostatními spoluobviněnými s několikaměsíčním předstihem komunikovat s jedním ze spoluobviněných za účelem koordinace parametrů zadávací dokumentace tak, aby vyhovovaly obchodní společnosti X, a zároveň eliminovaly počet případných dalších dodavatelů, a to v úmyslu opatřit této společnosti prospěch spočívající v možnosti realizovat veřejnou zakázku a dosáhnout zisku (dále jen "předmětný skutek"). 5. Proti rozsudku obvodního soudu stěžovatelka podala odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 18. 2. 2022 sp. zn. 5 To 222/2021 odmítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako nedůvodné. 6. Stěžovatelka napadla toto usnesení městského soudu dovoláním, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. IV. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh řízení a detailně popisuje předmětný skutek a výroky rozhodnutí všech tří ve věci činných obecných soudů, stručně shrnuje obsah své argumentace a pro stručnost se odvolává na text svého dovolání. Proti napadenému usnesení stěžovatelka namítá: 1) nesprávné posouzení trestnosti jejího jednání a 2) nesprávné posouzení výhody jako znaku skutkové podstaty. Jádra těchto námitek je možno sumarizovat následovně: 8. Za prvé stěžovatelka prosazuje názor, že konzultace se zástupcem obchodní společnosti X, započaly v době, kdy tato společnost nebyla uchazečem v zadávacím řízení, ale v postavení technického dozoru investora na předcházející etapě téže stavební akce. Proto byl tento zástupce o připravované veřejné zakázce a její projektové dokumentaci informován. Nejvyšší soud vybíral vůči ní selektivně skutečnosti, které pouze nepřímo prokazovaly její vinu, resp. její nepřímý úmysl ke zvýhodnění uvedené společnosti. Stěžovatelka nebyla srozuměna s tím, že by zástupce obchodní společnosti X, manipuloval s cenou součástek, byť stěžovatelka souhlasí, že tak činil. Stěžovatelka má naopak za to, že požadovala co nejspravedlivější zadávací řízení, a na podporu tohoto svého závěru uvádí některé jednotlivé skutečnosti, které měly být v průběhu řízení před obecnými soudy prokázány. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že právní názor Nejvyššího soudu ukládá všem osobám v obdobné pozici, v níž byla sama, předpokládat předem skutečnosti, které je s předstihem možno předpokládat jen velmi obtížně, např. že subjekt působící jako technický dozor na jedné etapě stavební zakázky se bude účastnit jako uchazeč zadávacího řízení na delší etapu. Stěžovatelka upozorňuje, že není osobou vzdělanou v oboru kriminalistiky a nejsou jí známy všechny metody manipulace s veřejnými zakázkami, takže po ní nelze žádat, aby se prevenci každé takové metody přizpůsobila. 9. Za druhé stěžovatelka udává, že výhoda, kterou obchodní společnost X, získala, byla pouze psychologického rázu, protože i kdyby pro sebe zjednala výhodnou cenu na referenční díly, jiní uchazeči mohli použít výrobky odpovídajících technických specifikací od jiných výrobců. Vyzdvihuje taktéž, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 5 Tdo 1555/2012 shledal zproštění obžaloby ve velmi podobné situaci za zcela správné. Stěžovatelka upozorňuje, že i Ministerstvo pro místní rozvoj ji podpořilo a nepřipojilo se k trestnímu řízení jako poškozený a že její odsouzení v řadách jeho zaměstnanců vyvolalo paniku, aby nedopadli jako ona. V. Posouzení opodstatněnosti Ústavním soudem 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto musí důsledně dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel smysl své existence jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní posuzované věci. 11. Ústavní soud po nastudování obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil. 12. V prvé řadě Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatelka nenapadla nynější ústavní stížností shora zmíněný rozsudek obvodního soudu a usnesení městského soudu, ale toliko usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Tím Ústavnímu soudu zúžila rozsah přezkumu pouze na posouzení, zda Nejvyšší soud dostál všem ústavněprávním požadavkům v řízení o dovolání (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 987/21 ze dne 27. 7. 2021, bod 20. odůvodnění; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2204/22 ze dne 6. 9. 2022, bod 17. odůvodnění). Otázka ústavní konformity rozhodnutí obvodního soudu jako soudu prvního stupně a městského soudu jako odvolacího soudu naopak předmětem přezkumu Ústavního soudu není. 13. Stěžovatelčina argumentace pak představuje z velké části pouze opakování její obhajoby z trestního řízení, ve zbytku pak toliko polemiku s některými vybranými aspekty odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatelka si však vybírá selektivně detaily, které samy o sobě mohou budit dojem důvodnosti její argumentace, avšak při jejich zasazení do kontextu celé věci nemohou zpochybnit závěr o tom, že byla uznána vinnou trestným činem ústavně souladným způsobem. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující. 14. K první námitce Ústavní soud konstatuje, ž