IV.ÚS 622/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 622/21 ze dne 23. 11. 2021 N 202/109 SbNU 173 Právo zranitelné osoby na právní pomoc a tlumočníka v souvislosti se vzdáním se odporu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele H. M., zastoupeného Mgr. Kateřinou Nesrstovou, advokátkou, sídlem Lešetín II 7147, Zlín, proti postupu Okresního soudu ve Zlíně při nakládání s trestním příkazem ze dne 12. února 2021 sp. zn. 34 T 15/2021, za účasti Okresního soudu ve Zlíně jako účastníka řízení a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Postupem Okresního soudu ve Zlíně spočívajícím v nakládání s trestním příkazem ze dne 12. února 2021 sp. zn. 34 T 15/2021 jako s pravomocným a vykonatelným jsou porušována ústavně zaručená základní práva stěžovatele na soudní ochranu, na právní pomoc v řízení před soudy a na obhajobu a tlumočníka podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Okresnímu soudu ve Zlíně se zakazuje v tomto postupu pokračovat. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a vymezení napadeného zásahu 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") pokračovat v zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod spočívajícím v nakládání s trestním příkazem ze dne 12. 2. 2021 sp. zn. 34 T 15/2021 (dále jen "trestní příkaz") jako s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím (dále též jen "zásah"). Stěžovatel tvrdí, že okresní soud tímto postupem porušuje jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel současně žádá o odklad vykonatelnosti trestního příkazu. 2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 34 T 15/2021 se podává, že okresní soud trestním příkazem stěžovatele uznal vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsoudil ho podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku, za použití § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku, s přihlédnutím k § 314e odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu dvaceti měsíců. Dále mu uložil podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to padělaného občanského průkazu Rumunska a padělaného řidičského průkazu Rumunska. 3. Stěžovatel převzal trestní příkaz osobně v průběhu vazebního zasedání dne 12. 2. 2021, přičemž v protokolu o vazebním zasedání je uvedeno, že se vyslovil tak, že se práva podat odpor vzdává a nepřeje si, aby odpor podal "někdo z osob mu blízkých". Následně stěžovatel převzal výzvu k vycestování z České republiky. 4. Stěžovatel dne 16. 2. 2021 podal proti trestnímu příkazu odpor. Okresní soud stěžovatelovo podání zařadil do spisu (č. l. 71) a samosoudce, který vydal trestní příkaz, obhájkyni stěžovatele ústně sdělil, že trestní příkaz již nabyl právní moci. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že při vazebním zasedání dne 12. 2. 2021 mu nebylo tlumočeno do ukrajinského jazyka, nýbrž do ruského jazyka, navíc v nedostatečném rozsahu. Dále vytýká, že se mu nedostalo poučení o tom, že má právo se poradit s obhájcem před tím, než se vyjádří, zda se vzdává práva podat odpor proti trestnímu příkazu, po celou dobu byl pod nátlakem a v obavě ze vzetí do vazby se nebránil. Vzdání se předmětného práva neučinil vědomě, vážně a s pochopením všech následků, které nastanou. Samotné vazební zasedání trvalo pouze 15 minut, přičemž stěžovatel - coby cizí státní příslušník bez znalostí českého trestního řízení - již s ohledem na množství procesních úkonů, které byly v jeho průběhu provedené, neměl dostatek prostoru, aby si případné vzdání se práva podat odpor řádně promyslel. Stěžovatel ani následně nebyl způsobilý své obhájkyni sdělit, zda se tohoto svého práva vzdal. Trest vyhoštění z území České republiky považuje za nepřiměřeně přísný. Okresní soud měl vyhodnotit situaci jako důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 trestního řádu a za podmínky, že by si stěžovatel ani u vazebního zasedání obhájce nezvolil, mu ho byl povinen ustanovit. Vzdal-li se stěžovatel práva podat odpor v důsledku těchto pochybení okresního soudu, nakládání s trestním příkazem jako s pravomocným a vykonatelným z ústavněprávních hledisek neobstojí. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření okresnímu soudu. 7. Okresní soud ve vyjádření uvedl, že stěžovateli bylo tlumočeno do ukrajinského jazyka, a to včetně obsahu trestního příkazu. Byl také poučen o právu podat proti trestnímu příkazu odpor, přičemž tohoto práva se na místě vzdal. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti okresní soud neformuloval. 8. Soudce zpravodaj následně zaslal stěžovateli vyjádření okresního soudu na vědomí a k případné replice, dotyčný svého práva podat repliku nevyužil. 9. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. IV. Procesní předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž mělo dojít k tvrzenému zásahu do jeho základních práv, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda stěžovatel neměl možnost využít postup podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k reakci okresního soudu na podání odporu (bod 4) vyhodnotil, že okresní soud považuje odpor za neúčinný, tudíž postup podle § 174a zákona o soudech a soudcích nepřipadá v úvahu [srov. nálezy ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3464/17 (N 38/93 SbNU 41) a ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1688/19 (N 157/96 SbNU 42), viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. 21 Cul 3/2004, ze dne 12. 8. 2005 sp. zn. 21 Cul 4/2005 a řadu dalších]. Návrh je proto přípustný, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva kromě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 11. Stěžovatel formuloval petit ústavní stížnosti shora citovaným způsobem, což odpovídá kupř. výrokové části nálezů sp. zn. III. ÚS 3464/17 či sp. zn. I. ÚS 1688/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), zatímco judikatura navazující na nález ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 3816/16 (N 49/84 SbNU 579) zásah převážně spojuje s nenařízením hlavního líčení. Ústavní soud tedy uznává za projednatelné obě varianty a nepovažuje rozdíly mezi nimi za natolik významné, aby bylo nutné vyzvat stěžovatele k upřesnění petitu. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti V. A. Právo na právní pomoc a tlumočníka - obecná východiska 12. Věc stěžovatele je skutkově a právně obdobná věcem, kterými se Ústavní soud již dříve zabýval, zejména případům rozhodnutým nálezy ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14 (N 59/76 SbNU 795), ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 469/16 (N 49/80 SbNU 605) a ze dne 10. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 498/21 (N 91/106 SbNU 18). Je notorietou, že právní názor vyjádřený v nosné části odůvodnění nálezu Ústavního soudu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány a osoby, tedy i pro Ústavní soud [srov. nález ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 561/04 (N 54/36 SbNU 575)], který jej může změnit pouze postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu, tedy předložením věci plénu. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod k odchýlení od dříve vyjádřeného názoru, proto lze na uvedené nálezy odkázat. 13. Právo na veřejné projednání věci a přítomnost u jednání je imanentní součástí práva na soudní ochranu a práva na řádně vedené soudní řízení. Tohoto práva se lze vzdát, avšak pouze tehdy, je-li vzdání se vědomé a jednoznačné [srov. např. nález ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 892/14 (N 157/74 SbNU 349), rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Hakansson a Sturesson proti Švédsku ze dne 21. 2. 1990 č. 11855/85, bod 66]. Použití trestního