IV.ÚS 622/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 622/23 ze dne 18. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené Mgr. Davidem Heydukem, advokátem, sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 3 Tdo 952/2022-290, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2022 č. j. 8 To 194/2022-252 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. dubna 2022 č. j. 2 T 68/2021-225, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za využití zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o TOPO"). Okresní soud zjistil, že stěžovatelka prostřednictvím svého zplnomocněného zástupce R. H. (dále též jen "obviněný R. H."), který byl oprávněn za stěžovatelku jednat na základě generální plné moci ze dne 26. 9. 2017, udělené mu jednatelem stěžovatelky R. H., v přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období měsíce července 2019 uplatnila odpočet základu DPH ve výši 4 400 000 Kč (z toho DPH 21% ve výši 924 000 Kč), když do evidence pro účely DPH za zdaňovací období červenec 2019 nechala zavést opravný daňový doklad č. 90400001 ze dne 27. 6. 2019 na částku celkem 5 324 000 Kč s obchodní společností B (dále jen "B"), ačkoli pro vydání takového daňového dokladu neměla žádný reálný důvod, neprokázala zákonné důvody podle § 42 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), a takto postupovala ve snaze o snížení daně na výstupu ve výši 924 000 Kč ve svůj prospěch a ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj. Předmětný doklad odeslaný dne 1. 7. 2019 byl B již dne 3. 7. 2019 jako nedůvodný vrácen, při daňové kontrole nebylo správcem daně uznáno snížení daně na výstupu o 924 000 Kč (nadměrný odpočet ve výši 581 900 Kč) a dne 12. 8. 2020 byl vydán platební výměr za zdaňovací období červenec 2019 s vyměřenou daní ve výši 342 100 Kč. Okresní soud stěžovatelku za tento přečin odsoudil podle § 18 odst. 1 a 2 zákona o TOPO k peněžitému trestu, a to k 24 denním sazbám peněžitého trestu, přičemž každá denní sazba činí 5 000 Kč, tedy celkem 120 000 Kč. 3. Okresní soud uznal vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaném ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 téhož zákoníku, též obviněného R. H. a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. 4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka a obviněný R. H. odvolání, a to proti výrokům o vině a trestu. Obě odvolání Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky a obviněného R. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a rozhodly na základě nesprávného právního posouzení věci. Tvrdí, že zjištění obecných soudů zjevně odporují obsahu provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžovatelka obecným soudů vytýká, že vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, a to s tvrzením, že je nadbytečný. Podle stěžovatelky za situace, kdy výpovědi svědků nebyly věrohodné a vyskytovaly se v nich pochybnosti, by právě provedením znaleckého posudku bylo možné postavit najisto okolnosti o hotovostních platbách, určit cenu dokončené části díla a zjistit, zda jí mohl vzniknout nárok uplatnit odpočet základu daně, resp. jestli vystavení opravného dokladu mělo reálný základ. Stěžovatelka uvádí, že platby od B nepokryly částku odpovídající ceně dokončené části díla z 85%, proto předpokládala, že postup spočívající ve vystavení opravného daňového dokladu je správný a odpovídající skutečnosti, že neobdržela odpovídající částku za dokončenou část díla. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů, konkrétně na nálezy ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) a ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259). Obecné soudy se nezabývaly obchodním vztahem mezi ní a B, přičemž jej označily za pouhý širší rámec trestné činnosti bez vazby na její zákonné znaky. Podle stěžovatelky však tento obchodní vztah představoval základ pro její postup v souvislosti s vystavením opravného daňového dokladu, v důsledku čehož byl zásadní pro posouzení, zda naplnila znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. 7. Dále stěžovatelka namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, neboť z provedeného dokazování nelze dovodit ani nepřímý úmysl. Svědecké výpovědi svědků P. T. a Y. T. (odporující výpovědi obviněného R. H.) označuje za nevěrohodné a listinné důkazy, které jsou tvořeny zejména dokumentací Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, soudy nijak blíže nepřezkoumávaly. Soud přitom nemůže bez dalšího spoléhat na správnost výsledků daňového řízení a není oprávněn se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Stěžovatelka uvádí, že jednání pachatele je třeba posuzovat z pohledu jeho celku, nikoliv jen ve vztahu ke způsobenému následku. Trvá na tom, že nebyla srozuměna s tím, že její jednání mohlo vést ke zkrácení daně či vylákání výhody na dani, neboť účetní operaci v souvislosti s ukončením obchodního vztahu mezi ní a B považovala za správnou. Výše peněžního plnění od B byla nedostatečná a neodpovídala ceně části dokončeného díla a právě tato skutečnost ji vedla k vystavení opravného daňového dokladu a provedení opravy základu daně. Ze skutečnosti, že následně neodkázala na žádný konkrétní zákonný důvod podle § 42 zákona o DPH, nelze usuzovat na její úmysl. Neznalost či nejistota o správném výkladu daňových předpisů by neměla být přísně vykládána jako nepřímý úmysl, nanejvýše jako nedbalost. Trestný čin podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku přitom lze spáchat toliko úmyslně. V řízení nebylo žádným důkazem potvrzeno, že úmysl směřoval k vylákání výhody na dani. O tom svědčí i skutečnost, že na základě doměření daně stěžovatelka daň obratem uhradila. Stěžovatelka trvá na tom, že její jednání bylo způsobeno mylným výkladem daňových předpisů, jednala tedy v omylu skutkovém negativním, neboť při uvedeném jednání neznala ani nepředpokládala okolnost patřící ke znakům předmětného trestného činu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72