IV.ÚS 623/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 623/08 ze dne 5. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti společnosti TRITON CB, v. o. s. se sídlem v Českých Budějovicích, E. Beneše 74, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Česká 43, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 12 C 101/2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. 19 Co 2530/2005, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2006, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 26 Odo 754/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tato rozhodnutí, jak plyne z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 101/2005, byla vydána v řízení, v němž měl stěžovatel postavení žalobce a k jejich vydání došlo po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 17. 2. 2005. Soud I. stupně ve věci rozhodl poprvé mezitímním rozsudkem dne 8. 1. 2003 tak, že základ nároku z příkazní smlouvy na poskytnutí odměny ze smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanými je opodstatněný, když zjistil, že předmětem ústní příkazní smlouvy, uzavřené podle § 724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanského zákoníku"), byl závazek stěžovatele obstarat pro žalované vydání územního rozhodnutí na stavbu obchodně administrativní budovy na jejich pozemku oproti závazku žalovaných poskytnout stěžovateli odměnu (jejíž výše nebyla určena a proto měla být ve smyslu ustanovení § 730 občanského zákoníku vyčíslena jako obvyklá), splatnou po prodeji pozemku žalovaných, nejpozději do dvou let od vydání územního rozhodnutí. Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu žalovaných (kteří od počátku a během celého řízení popírali, že by se stěžovatelem uzavřeli jakoukoli dohodu o zajištění vydání územního rozhodnutí), tento rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť ohledně ujednání splatnosti odměny uzavřel, že toto bylo neurčité, protože splatnost byla vázána k události, o níž nebylo jisto, zda, případně kdy v budoucnosti nastane. Zavázal proto soud I. stupně, aby vycházel z ustanovení § 563 občanského zákoníku a žalovanými vznesenou námitku promlčení posoudil právě z pohledu uvedeného ustanovení. Soud I. stupně pak svým dalším rozsudkem ze dne 21. 8. 2003 žalobu stěžovatele na zaplacení částky 764.500,- Kč s příslušenstvím zamítl. Vázán názorem odvolacího soudu, posoudil tentokrát ujednání účastníků o splatnosti odměny jako absolutně neplatné, v návaznosti na to určil počátek běhu tříleté promlčecí doby k uplatnění nároku na odměnu na den následující po vzniku dluhu a uzavřel, že v době podání žaloby (5. 9. 2001) byl již nárok stěžovatele promlčen. Odvolací soud toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. K dovolání stěžovatele, posouzenému jako přípustné [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], se věcí zabýval Nejvyšší soud, který rozhodnutí soudů obou stupňů svým rozsudkem sp. zn. 33 Odo 353/2004 ze dne 17. 2. 2005 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Zjistil totiž, že odvolací soud při svém rozhodování změnil skutkový základ pro právní posouzení věci, aniž by dodržel postup podle § 213 odst. 2 o. s. ř., v odůvodnění rozhodnutí také nijak nevysvětlil, co jej vedlo ke změně skutkových zjištění, naplnil tak dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. S odkazem na svou judikaturu k ustanovení § 37 odst. 1 a § 35 odst. 2 občanského zákoníku pak dovolací soud konstatoval i nesprávnost právního posouzení otázky platnosti dohody o splatnosti odměny a návazně i posouzení otázky promlčení uplatněného nároku. Následně soud I. stupně svým v pořadí třetím ústavní stížností napadeným shora označeným rozhodnutím, poté, co dokazování doplnil, včetně opětovných výslechů již slyšených svědků, žalobu stěžovatele zamítl. Po zhodnocení provedeného dokazování vzal za prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena příkazní smlouva, jejímž předmětem byl závazek stěžovatele obstarat pro žalované územní rozhodnutí na stavbu obchodně-administrativní budovy na jejich pozemku, tuto posoudil podle ustanovení § 724 občanského zákoníku, tentokrát však již na rozdíl od svých dřívějších rozhodnutí - z důvodů, které řádně objasnil a vysvětlil - neměl za prokázáno, že by mezi účastníky byla sjednána odměna pro stěžovatele a uzavřel tak, že pokud nebyla sjednána odměna, nemohla být sjednána ani její splatnost. S ohledem na předmět podnikání stěžovatele však měl za to, že v daném případě je poskytnutí odměny obvyklé. Dovodil tak, že jestliže nebyla sjednána odměna ani její splatnost, avšak poskytnutí odměny je obvyklé, je třeba vycházet z ustanovení § 563 občanského zákoníku. V návaznosti na uvedené pak stanovil počátek běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 101 občanského zákoníku, s ohledem na to, že rozhodnutí u umístění stavby nabylo právní moci dne 3. 4. 1997, dnem 4. 4. 1997 a uzavřel, že pokud byla žaloba podána teprve dne 5. 9. 2001, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání podaném stěžovatelem, rozsudek soudu I. stupně ústavní stížností napadeným rozhodnutím s podrobným zdůvodněním jako věcně správný potvrdil. Stěžovatel také proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. O tomto dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.]. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí podal výklad ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odst. 3 tohoto ustanovení a vysvětlení, že způsobilým důvodem u takto přípustného dovolání je zásadně pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem stěžovatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Uvedl pak, že stěžovatel spatřoval nesprávné právní posouzení v tom, že soudy obou stupňů použily na skutkový stav, který se podle stěžovatele doplněním dokazování nijak nezměnil, právní názor odlišný od toho, který vyslovil dovolací soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 17. 2. 2005. Tento závěr však stěžovatel, jak Nejvyšší soud zdůraznil, staví na mylném předpokladu, neboť zatímco v době před vydáním předchozího rozsudku dovolacího soudu vycházely soudy nižších stupňů z toho, že v souvislosti s příkazní smlouvou byla dohodnuta odměna, ne však její výše (náležela obvyklá výše) a za této situace mohla být dohodnuta i splatnost odměny, nyní soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že odměna vůbec dohodnuta nebyla a proto nemohla být dohodnuta ani její splatnost. Za této situace se stal irelevantním názor dovolacího soudu (navíc založený jen na hypotetickém předpokladu) vzhledem k tomu, že otázka úplaty nebyla uplatněným dovolacím důvodem pro předchozí dovolací řízení v dané věci ani otevřena. Podle závěru dovolacího soudu tak výše uvedená výtka nesprávného právního posouzení nemohla založit přípustnost dovolání. Pokud stěžovatel v dovolání též namítal, že soud I. stupně postupoval nesprávně, když z vlastní iniciativy doplnil dokazování opětovným výslechem svědků a žalovaných a odvolací soud vadné provedení důkazů nezohlednil, uplatnil tím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a to, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. však vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání. I když pak stěžovatel v dovolání, pokud šlo zbývající námitky, argumentoval nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které stěžovatel tvrdil, mu