IV.ÚS 623/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 623/18 ze dne 9. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vladimíra Rybáka a 2. Petra Rybáka, obou zastoupených JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou, sídlem Nad Vinicí 494, Statenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 32 Cdo 1921/2017-460, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2016 č. j. 6 Cmo 259/2015-384 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2015 č. j. 13 Cm 1787/2009-336, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Zdeňka Kašpara, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad v Písku (dále jen "správce daně") prováděl v letech 2003 - 2004 u stěžovatelů kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 1998, 1999 a 2000. Správce daně vyzval stěžovatele písemnou výzvou k prokázání skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti. Poté, co stěžovatelé prostřednictvím vedlejšího účastníka jako svého zástupce (daňového poradce) požádali o prodloužení lhůty ke splnění výzvy, zaslali stěžovatelé správci daně odpověď na tuto výzvu, jejíž přílohou byl soubor vztahujících se k požadovanému prokázání rozhodných skutečností. Dne 26. 7. 2004 pak správce daně vydal dodatečné platební výměry za zdaňovací období let 1998 - 2000. Všechny tyto dodatečné platební výměry byly doručeny vedlejšímu účastníkovi jako zástupci stěžovatelů. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy tvrdili, že tím, že vedlejší účastník neinformoval stěžovatele o doručení dodatečných platebních výměrů na daň z příjmů fyzických osob za roky 1998, 1999 a 2000, znemožnil stěžovatelům podat včas odvolání proti výše uvedeným dodatečným platebním výměrům, přičemž takové odvolání by podle stěžovatelů bylo přinejmenším z podstatné části úspěšné, ne-li zcela úspěšné. Stěžovatelé dále tvrdili, že je vedlejší účastník nikdy neupozornil na to, že by některé položky, které vedlejší účastník účtoval a které pak následně zahrnul do daňového přiznání k dani z příjmů stěžovatelů, byly nesprávné či neúplné, popř. že by k nim chyběl nějaký doklad. Podle stěžovatelů byl vedlejší účastník povinen poskytovat služby vedení účetnictví a daňového poradenství s odbornou péčí tak, aby stěžovatelé včas zajistili úplné doklady prokazující jejich oprávněné zahrnutí do základu daně z příjmů. Postup vedlejšího účastníka při vedení účetnictví stěžovatelů byl tedy dle nich liknavý a tato liknavost pak vyvrcholila tím, že stěžovatele neinformoval o doručení dodatečných platebních výměrů, v důsledku čehož stěžovatelům uplynula lhůta k podání odvolání a tito tak nemohli toto odvolání podat včas. Z uvedených důvodů podali stěžovatelé na vedlejšího účastníka žaloby na náhradu škody. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 4. 2015 č. j. 13 Cm 1787/2009-336 zamítl žalobu o zaplacení částky 633 016 Kč 1. stěžovateli a částky 555 272 Kč 2. stěžovateli (výrok I), uložil stěžovatelům zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně částku 164 954 Kč (výrok II) a státu částku 853 Kč (výrok III) a rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi se vrací nespotřebovaná záloha ve výši 5 000 Kč na znalecký posudek (výrok IV). 4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 3. 5. 2016 č. j. 6 Cmo 259/2015-384 potvrdil rubrikovaný rozsudek krajského soudu v napadených výrocích I, II a III (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 5. K dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. 32 Cdo 1921/2017-460 tak, že se dovolání stěžovatelů odmítají (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl obě dovolání pro jejich vady podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 6. K dovolání 1. stěžovatele Nejvyšší soud zejména uvedl, že namítá-li 1. stěžovatel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné "pro absenci řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci", aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení 1. stěžovatele o vadě řízení nezahrnuje žádnou vrchním soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se vrchní soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014 sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz 1. stěžovatele na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou k této namítané vadě řízení uvádí. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 997/09 - všechna rozhodnut Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz - a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Stěžovatelé ve svých odvoláních uplatnili celkem šedesát námitek, vrchní soud se jimi podrobně zabýval a své závěry náležitě odůvodnil. Konečně ani 1. stěžovatel nespecifikuje, se kterou konkrétní odvolací námitkou se vrchní soud ve svém rozhodnutí podle jeho názoru nevypořádal dostatečně. 7. K dovolání 2. stěžovatele Nejvyšší soud zejména uvedl, že z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že "nebyla správně posouzena zásadního otázka právního významu". Druhý stěžovatel - ač zastoupen advokátkou - patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu "zásadní právní významnosti" napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že "soudy nižších stupňů neposuzují právní otázku jednotně". Ustanovení § 237 o. s. ř. taxativně uvádí předpoklady přípustnosti dovolání a jiným způsobem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nelze. Skutečnost, že je právní otázka soudy nižších stupňů rozhodována rozdílně, není předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., taková argumentace je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zcela irelevantní. Nejvyšší soud dále uvedl, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tvrzení 2. stěžovatele požadavkům § 241a o. s. ř. na vymezení určité právní otázky neodpovídají. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 předpokládá, že Nejvyšší soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Není-li taková právní otázka v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po Nejvyšším soudu, aby se jeho přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména § 242 o. s. ř. (k tomu sr