IV.ÚS 63/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 63/10 ze dne 11. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti G. M. G., právně zastoupené JUDr. Hanou Vopálenskou, advokátem, se sídlem Májová 23, 350 02 Cheb, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 25/2009 ze dne 22. října 2009 a usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 441/2009 ze dne 23. listopadu 2009, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 11. ledna 2010 doručen návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 25/2009 ze dne 22. října 2009 a usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 441/2009 ze dne 23. listopadu 2009. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňovala sice i některé další formální podmínky, ale protože v ostatním trpěla vadami, byla stěžovatelka vyzvána k jejich odstranění. Protože ve stanovené lhůtě k jejich odstranění došlo, bylo přistoupeno k projednání návrhu. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím, v jejichž důsledku byla v rámci trestního řízení ve fázi po podání obžaloby ponechána ve vazbě, a tím bylo porušeno její základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1, 2 a 5, nerespektování imperativu neviny dle čl. 40 odst. 2 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že odůvodnění soudů nesplňují požadavek řádného a vyčerpávajícího rozhodnutí, vazební důvody nebyly hodnoceny objektivně a nebyly zváženy dopady soudních rozhodnutí do rodinného zázemí stěžovatelky. II. 3. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, jakož i přiloženým rozhodnutím obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, vycházel z listin, které stěžovatelka poskytla, aniž by považoval za nutné vyžádat si celý soudní spis. Z úřední činnosti jsou mu známa rozhodnutí a okolnosti v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1828/09, zahájeno dne 13. 7. 2009, v němž byl návrh stěžovatelky pro svoji neopodstatněnost odmítnut, a sp. zn. II. ÚS 3051/09, zahájeno dne 27. 11. 2009, v němž byl návrh stěžovatelky pro svoji neopodstatněnost odmítnut. Stěžovatelka dále podala dne 23. 12. 2009 ústavní stížnost ve věci sp. zn. III. ÚS 3333/09, o níž dosud nebylo rozhodnuto. 4. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 5. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s obecnými soudy v oblasti posouzení skutečností (důkazů) odůvodňujících její ponechání ve vazbě, když byly shledány důvody vazby podle § 67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. III. 6. Obecně je třeba konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumenty, kterými se měly zabývat (a dle znění napadených rozhodnutí i zabývaly) soudy obecné. 7. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v trestním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. 8. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. 9. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, respektují procesní ustanovení upravující jeho základní zásady a jejich rozhodnutí netrpí deficitem transparentního a přesvědčivého odůvodnění, pak nemůže Ústavní soud učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. 10. Deficit spravedlivého procesu (jak jej stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, nebo není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. 11. Ústavní soud, jsa vázán též svojí vlastní judikaturou, zasahuje do rozhodování obecných soudů o vazbě zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, str. 145, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). 12. Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. IV. 13. Návrh je zjevně neopodstatněný. 14. Podle přesvědčení Ústavního soudu v záhlaví citovaná usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v § 134 odst. 2 trestního řádu ("V odůvodnění je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.") obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí o ponechání stěžovatelky ve vazbě [§ 67 písm. a), c) trestního řádu] i v mezích zásad a judikatury existujících pro dané vazební důvody. 15. Stěžovatelka byla obžalována ze spáchání trestných činů podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) a podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a její osobní svoboda je ohrožena vysokým trestem odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let. Soudy byly při rozhodování vedeny úvahami o zahraničních pracovních vazbách, tvrzenému vlastnictví obchodních podílů ve společnostech podléhajících cizímu právu a sídlících mimo Českou republiku, o údajném nabízení diplomatického pasu republiky Guinea Bissau stěžovatelkou jednomu z poškozených. V rozhodnutích se promítla i skutečnost, že při domovní prohlídce, provedené podle zákona, byly nalezeny fotokopie nevyplněného diplomatického pasu třetí země a tzv. konzulární imatrikulace opatřená fotografií stěžovatelky, ale znějící na jméno, které jí nepatří. Jakkoli stěžovatelka tvrdila, že má dostatek prostředků k obživě své i svých potomků, plynoucí z příjmů zahraničních firem, připojila naproti tomu v červenci 2007 ke své žádosti o sociální příplatek prohlášení, podle něhož neměla v roce 2006 ani ve druhém čtvrtletí roku 2007 žádný příjem ze zaměstnání či podnikání. Tvrzení stěžovatelky před obecnými soudy tak byla vnitřně rozporná, nekonzistentní a nedůvěryhodná, a proto obecným soudům nezbylo, než rozhodnout o využití zajišťovacího institutu vazby, aby neohrozily včasné (rychlé) a spravedlivé dosažení účelu trestního řízení - meritorního rozhodnutí o vině a trestu stěžovatelky. 16. Ústavní soud sdílí obavy obecných soudů, vyjádřené v napadených rozhodnutích, a naopak v postupu Krajského soudu v Plzni, ani v postupu Okresního