IV.ÚS 635/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 635/06 ze dne 4. 8. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky R. K., právně zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 347/2006-97 ze dne 13. 7. 2006, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1282/2005-73 ze dne 23. 9. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 4 C 567/2004-55 ze dne 7. 4. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") č. j. 4 C 567/2004-55 ze dne 7. 4. 2005 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se tato dle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), domáhala určení, že na ni z žalovaných Z. L., J. L. a MUDr. L. M. přechází vlastnické právo k nemovitostem v žalobě specifikovaným. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 7 Co 1282/2005-73 ze dne 23. 9. 2005 k odvolání stěžovatelky rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 347/2006-97 ze dne 13. 7. 2006 zamítnuto. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, jimž vytýkala, že porušily její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že jí bylo obecnými soudy odepřeno právo domáhat se cestou restitučního zákonodárství vydání rodinného majetku, dále v porušení principu nezávislosti soudního rozhodování a konečně v tom, že obecné soudy neposkytly ochranu jejímu legitimnímu očekávání ve vztahu k rodinnému majetku, který by za normálních politických poměrů získala do svého vlastnictví cestou tradice, případně v dědickém řízení. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely ze skutkového stavu, který neměl oporu v provedeném dokazování, a při hodnocení jednotlivých důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními § 132, 153 odst. 1 a 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Závěry obecných soudů, že před převzetím zemědělského přídělu bylo nutno odevzdat dosavadní majetek, sice měly oporu v příslušných právních předpisech, nicméně v řízení nebylo zjištěno, zda se tak fakticky skutečně stalo, resp. zda bylo odevzdávání původního majetku úřady striktně vyžadováno a jaké z této skutečnosti vyplývaly právní následky. Ministerstvo zemědělství v této souvislosti potvrdilo, že tzv. přídělci svůj dosavadní majetek vždy neodevzdávali a že je běžné, že se někteří z nich domáhají v rámci restitucí navrácení až tří usedlostí. Stěžovatelka dále odkázala na "nedávnou judikaturu Ústavního soudu a zejména na nález sp. zn. III. ÚS 170/04" s tím, že žádá stejné zacházení, tzn. podrobný přezkum postupu obecných soudů. Ve vztahu k porušení nezávislosti soudního rozhodování stěžovatelka uvedla, že soudci Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali o jejím dovolání, nebyli jakožto bývalí členové Komunistické strany Československa způsobilí její věc řádně posoudit. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka konstatovala, že od změny společenských poměrů v roce 1989 očekávala nápravu křivd a příkoří, která musela v období od roku 1945 do roku 1989 snášet společně se svými rodiči. Stěžovatelka si je vědoma toho, že není v silách nového politického zřízení reparovat všechny křivdy na ní spáchané, tzn. změněný způsob života, ušlý zisk, který by její rodina vygenerovala podnikáním atd., nicméně od účinnosti zákona o půdě legitimně očekávala navrácení rodinného majetku a odškodnění, s jehož pomocí by mohli její potomci na tomto majetku opět hospodařit. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 347/2006-97 ze dne 13. 7. 2006, rozsudek krajského soudu č. j. 7 Co 1282/2005-73 ze dne 23. 9. 2005 a rozsudek okresního soudu č. j. 4 C 567/2004-55 ze dne 7. 4. 2005 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu sp. zn. 4 C 567/2004. Okresní, krajský, i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních vyslovily přesvědčení, že námitky stěžovatelky nejsou důvodné a že k porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo. V podrobnostech pak všichni účastníci odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí. Krajský soud dále zdůraznil, že skutkový stav byl zjištěn na základě listinných důkazů, které byly provedeny v souladu se zákonem při jednání odvolacího soudu a které tvoří součást soudního spisu. Rozhodující skutkové závěry pak byly učiněny v návaznosti na právní úpravu obsaženou v dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci (dále jen "dekret č. 28/1945 Sb."), dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a vládním nařízení č. 70/1945 Sb., kterým se vydává statut Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství. Nejednalo se tedy o účelový postup v neprospěch stěžovatelky, jak tato namítala. Nejvyšší soud pak ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatelka v ústavní stížnosti reprodukuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, a jedná se tedy z její strany o zřejmou snahu docílit opakovaného věcného přezkumu jejích tvrzení v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom na sebe neatrahuje pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, ledaže by došlo ke zřejmému zásahu do ústavně zaručených práv. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti neuvedla nic, co by svědčilo o tom, že ke zkrácení jejích ústavně zaručených práv skutečně došlo. J. L. a Z. L., kteří měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, se k ústavní stížnosti nevyjádřili, MUDr. L. M. se pak postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdal. Na vyjádření obecných soudů reagovala stěžovatelka přípisem ze dne 12. 1. 2007, v němž uvedla, že na své ústavní stížnosti setrvává. Vyslovila souhlas s názorem Nejvyššího soudu, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, nicméně v jejím případě bylo řízení před obecnými soudy zatíženo vadami takového charakteru, že tyto konstituují porušení jejích ústavně zaručených práv. Konkrétně se jednalo o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, vážící se k tzv. trhové smlouvě, kterou obecné soudy považovaly za řádný nabývací titul pro kupující, jimiž měli být manželé M., přestože rodiče stěžovatelky tuto smlouvu nikdy neuzavřeli; za stranu prodávající nebyla tato smlouva nikým podepsána. Stěžovatelka dále konstatovala, že Nejvyšší soud ve svém vyjádření nikterak nereagoval na námitku, vztahující se k minulosti rozhodujících soudců, v čemž spatřovala snahu tuto námitku bagatelizovat. Předložila proto Ústavnímu soudu listiny, dokumentující perzekuci její rodiny ze strany Komunistické strany Československa. III. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by vydáním napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Podstatu ústavní stížnosti stěžovatelky tvořil její nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.