IV.ÚS 635/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 635/23 ze dne 17. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 8 Tdo 861/2022-1670, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022 č. j. 13 To 25/2022-1576 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. října 2021 č. j. 2 T 147/2014-1501, ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Michalem Gebouským, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 8 Tdo 861/2022-1670, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022 č. j. 13 To 25/2022-1576 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. října 2021 č. j. 2 T 147/2014-1501 a ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem, sídlem Gen. Klapálka 1345, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 8 Tdo 861/2022-1670, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022 č. j. 13 To 25/2022-1576, rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. října 2021 č. j. 2 T 147/2014-1501 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 č. j. 13 To 61/2021-1408, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 635/23, II. ÚS 645/23 a II. ÚS 658/23 a které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 28. 3. 2023 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavních stížností a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 3. 2021 č. j. 13 To 61/2021-1408 z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 8. 2020 č. j. 2 T 147/2014-1376 (v pořadí druhý rozsudek okresního soudu vydaný v tomto trestním řízení, kterým byli stěžovatelé i ostatní spoluobžalovaní zproštěni viny) v celém rozsahu, podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu a s poukazem na § 262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. 3. Následně okresní soud napadeným rozsudkem uznal vinným stěžovatele L. B. v bodě 1. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v bodech 4. a 5. pokračujícím zločinem mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) trestního zákoníku a za to jej podle § 149 odst. 2 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 28 měsíců. Stěžovatele J. D. okresní soud uznal vinným v bodě 2. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a v bodech 3. až 5. pokračujícím zločinem mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) trestního zákoníku a za to jej podle § 149 odst. 2 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Okresní soud stěžovatele J. Ch., uznal vinným v bodě 2. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a v bodě 3. zločinem mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a za to jej podle § 149 odst. 2 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Okresní soud dále uznal vinným obžalovaného T. V. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby a obžalovaného P. L. zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek popsaný v obžalobě spáchal. Uvedených trestných činů se stěžovatelé podle okresního soudu dopustili - ve stručnosti uvedeno - tím, že jako příslušníci Policie České republiky popsanými jednáními vůči poškozeným záměrně porušili příslušná ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 4. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelé a obžalovaný V. Krajský soud je usnesením ze dne 12. 4. 2022 č. j. 13 To 25/2022-1576 podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů a obžalovaného V. podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatelů a průběh řízení před Ústavním soudem 6. Podle stěžovatelů D. a Ch. se krajský soud nevypořádal se všemi jejich námitkami týkajícími se nedostatků kontradiktornosti a odůvodnění rozsudku okresního soudu, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Poukazují na vydání dvou zprošťujících rozsudků okresním soudem, které byly krajským soudem zrušeny. V dalším řízení okresní soud znovu provedl důkazy za nezměněné důkazní situace, tyto hodnotil a vydal odsuzující rozsudek, jehož závěry poté nekriticky převzal krajský soud. Stěžovatelé vytýkají extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a závěry z nich vyvozenými. Okresní soud z provedených důkazů vyvodil diametrálně odlišné závěry oproti předchozím fázím řízení, a to za nezměněného důkazního stavu a při totožném hodnocení klíčových důkazů (audioexpertíza, videozáznam z výslechové místnosti); důkazy byly hodnoceny jednostranně, v jejich neprospěch a v rozporu se základními zásadami trestního řízení, minimálně zásadou kontradiktornosti a pravidlem in dubio pro reo. Stěžovatelé poukazují i na určitou "kreativitu" okresního soudu při formování skutkových zjištění. Především hodnocení výpovědí poškozených neodpovídá jejich obsahu, protože poškození připustili, že byli agresivní, pod vlivem návykových látek, jež nadužívali, a dlouhodobě měli problém s dodržováním zákonů. Soudy přehlížely rozpory mezi výpověďmi jednotlivých poškozených a dalšími důkazy, jimiž byla jejich svědectví buď přímo vyvrácena (lékařská zpráva poškozeného D.), nebo znevěrohodněna. Nesprávně byla hodnocena také výpověď stěžovatele D. z vazebního zasedání, ze které nelze dovodit jeho faktické doznání ke všem skutkům, neboť tento stěžovatel připustil toliko užití donucovacích prostředků vůči poškozenému T. 7. Následně se stěžovatelé zabývají otázkou použitelnosti videozáznamů pořízených z výslechové místnosti. Byť je ve spise založeno povolení státního zástupce k instalování kamery a sledování osob, které se v místnosti mohou nacházet, jsou na tomto povolení uvedeny pouze stěžovatel B. a obžalovaný V., jiné osoby jmenovány nejsou. To znamená, že státní zástupce povolil sledování vůči nim, avšak nezmínil, že by se povolení mělo vztahovat i na další osoby. V této souvislosti stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), požadující při povolení postupu podle § 158d trestního řádu nejen vyslovení podezření, že se konkrétní trestná činnost stala, ale také je nezbytné dát do souvislosti podezření, že ke konkrétní trestné činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah, a tímto (vůči ní) vyjádřit nezbytnost pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů. Opačný postup by umožňoval sledovat prakticky kohokoliv. Ve světle tohoto judikátu bylo použití videozáznamu vůči oběma stěžovatelům zásahem do jejich práv a svobod, a uvedený záznam je tedy pro účely jejich trestního stíhání nepoužitelný. Tímto porušením ústavnosti se nezabýval dostatečně ani Nejvyšší soud. Na tom nic nemění ani nepř