IV.ÚS 636/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 636/18 ze dne 19. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Januše, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č.j. 21 Co 214/2016-307, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2017, č.j. 30 Cdo 1408/2017-362, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, jako vedlejší účastníce řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 12. 2015, č.j. 24 C 411/2010-257, určil, že vlastníkem budovy (obchodního pavilonu) čp. X1 evid. č. X2 stojící na pozemku parc. č. X3, X4, X5, X6, v P., v k. ú. Troja, která není zapsána v katastru nemovitostí, je stěžovatel (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalované (vedlejší účastnice) zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 133.680 Kč (výrok II.). 2. Z rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že původní žalobce Ing. Lubomír Januš (předchůdce stěžovatele) se žalobou ze dne 18. 11. 2010 domáhal určení, že je vlastníkem budovy (obchodního pavilonu) čp. X1 evid. č. X2 v P., v k. ú. Troja, která není zapsána v katastru nemovitostí. Uvedl, že s právním předchůdcem žalované, státním podnikem Potraviny Praha 8 a 9, uzavřel dne 31. 10. 1994 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej této nemovitosti (bez pozemků, na kterých je umístěna). Před uzavřením kupní smlouvy byl předchůdce stěžovatele nájemcem této nemovitosti. Řízení o návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti Katastrální úřad Praha - město (dále jen "katastrální úřad) dne 10. 2. 1999 přerušil s výzvou k doložení dalších listin. Dne 19. 1. 2000 pak vydal katastrální úřad rozhodnutí, kterým návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl s odůvodněním, že nemovitost čp. X1 není v katastru nemovitostí evidována. V roce 2010 se předchůdce stěžovatele opětovně domáhal u katastrálního úřadu vkladu vlastnického práva k nemovitosti, řízení ale bylo zastaveno. Za situace, kdy nemovitost nebyla evidována v katastru nemovitostí, došlo podle názoru předchůdce stěžovatele k přechodu vlastnického práva již v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Pokud by na něj vlastnické právo z titulu kupní smlouvy nepřešlo, měl za to, že je k 1. 11. 2004 vydržel. 3. Dne 28. 5. 2013 byla připuštěna změna žaloby. Předchůdce stěžovatele se tak v řízení domáhal určení, že je vlastníkem budovy (obchodního pavilonu) čp. X1 evid. č. X2 stojící na pozemku parc. č. X3, X4, X5, X6, v P., v k. ú. Troja, která není zapsána v katastru nemovitostí. 4. Vedlejší účastnice v řízení argumentovala tím, že dle kupní smlouvy mělo vlastnictví k budově přejít na základě pravomocného povolení vkladu práva do katastru nemovitostí. Jestliže bylo ve smlouvě uvedeno, že vlastníkem se stane až vkladem do katastru nemovitostí a do té doby je nájemcem, pak předchůdce stěžovatele dobře věděl, že vlastníkem není. Jelikož předchůdce stěžovatele nebyl v dobré víře, podmínky pro vydržení podle vedlejší účastnice splněny nebyly. Vedlejší účastnice také namítla, že kupní smlouva je neplatná, neboť nemovitost měla být prodána za odhadní cenu a nikoli za cenu poníženou o investice, které do ní předchůdce stěžovatele vložil. 5. Řízení u obvodního soudu bylo následně přerušeno z důvodu úmrtí původního žalobce. Na základě usnesení obvodního soudu ze dne 14. 4. 2014, č.j. 24 C 411/2010-115, bylo v přerušeném řízení pokračováno s jeho procesním nástupcem (stěžovatel). 6. Obvodní soud vyšel z nesporných zjištění, dle kterých předchůdce stěžovatele uzavřel se státním podnikem Potraviny Praha 8 a 9 nájemní smlouvu, na základě které nemovitost užíval. Likvidátor státního podniku následně prodal nemovitost předchůdci stěžovatele přímým prodejem. Obvodní soud uvedl, že dle kupní smlouvy byla kupní cena sjednána ve výši 842 200 Kč, tedy ve výši stanovené znaleckým posudkem. Současně byl proveden vzájemný zápočet pohledávek ve výši 330 000 Kč a o tyto vložené investice byl doplatek kupní ceny ponížen. Dle obvodního soudu byl předchůdce stěžovatele při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře v jednání likvidátora, jakožto zástupce státu, a nepochybně to byl likvidátor, kdo připravil znění kupní smlouvy. Z listinných důkazů dle obvodního soudu také vyplynula vědomost a souhlas státu s provedeným vzájemným vypořádáním pohledávek. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že kupní smlouva není neplatná, žalobě v plném rozsahu vyhověl a otázkou vydržení vlastnického práva se již nezabýval. 7. Městský soud v Praze (dále také jen "městský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č.j. 21 Co 214/2016-307, změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem budovy čp. X1 evid. č. X2 stojící na pozemku parc. č. X3, X4, X5, X6, v P., v k. ú. Troja, která není zapsána v katastru nemovitostí, zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 8. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud zjistil dostatečně skutkový stav, vyvodil z něj však nesprávné právní závěry. Městský soud vycházel z § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), dle kterého převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Měl tak za nepochybné, že realizace převodu vlastnictví na základě kupní smlouvy nastává v posuzované věci až vkladem (intabulací) do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, jelikož daná nemovitost je předmětem evidence zapisované v katastru nemovitostí. 9. Stěžovatel se proto dle městského soudu na základě kupní smlouvy ze dne 31. 10. 1994 nestal vlastníkem předmětné nemovitosti, jelikož takový postup by byl v rozporu s právní úpravou nabývání vlastnického práva podle kogentního § 133 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého kupující nabývá vlastnictví k předmětu koupě nikoliv okamžikem uzavření kupní smlouvy, ale v případě věci nemovité (která je předmětem evidence v katastru nemovitostí), až vkladem do katastru. Kupní smlouva ze dne 31. 10. 1994 tak dle městského soudu převod vlastnického práva sama o sobě nezpůsobila, protože se stala pouze právním důvodem jeho převodu. 10. Městský soud v této souvislosti poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, podle kterého byla-li předmětem převodu nemovitost, která dosud nebyla zapsána v katastru nemovitostí, ač splňovala podmínky pro zařazení do evidence nemovitostí ve smyslu katastrálního zákona, nebylo možné k ní nabýt vlastnické právo (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy, tedy v režimu, který občanský zákoník stanoví pro nabývání nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, ale až v důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy. 11. Následně městský soud dovodil, že pokud obchodní pavilon není veden v katastru nemovitostí, ačkoliv se tak mělo stát, nemůže být předmětem zápisu ani změna jeho vlastnického práva na základě uzavřené kupní smlouvy. Vyhověním návrhu, který nemůže být realizován zápisem do katastru nemovitostí, by se stal rozsudek nevykonatelný a nemůže být proto dán právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o.s.ř.). Městský soud poukázal také na nedostatek aktivity předchůdce stěžovatele, který v rozporu se zásadou, že jen bdělým náležejí práva, toleroval absenci zápisu vlastnického práva obchodního pavilonu do katastru nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy. 12. Pokud jde o otázku vydržení vlastnického práva, dospěl městský soud k závěru, že stěžovatel (resp. jeho předchůdce) nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu nemovitost patří, ale po celou dobu ji vědomě užíval nikoliv jako vlastník, ale pouze jako její nájemce, jelikož i kupní smlouva obsahovala ujednání, že vlastnictví nemovitosti přejde na kupujícího až na základě pravomocného povolení vkladu práva do katastru nemovitostí a že kupující je oprávněn nemovitost do rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí užívat jako nájemce. Z těchto důvodů městský soud rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. 13. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, č.j. 30 Cdo 1408/2017-362, bylo podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítnuto dovolání stěžovatele. 14. Nejvyšší soud uvedl, že otázka účinnosti převodu vlastnických práv k věcem nemovitým, které podléhají zápisu do katastru nemovitostí, ač (v rozporu s právními předpisy) v katastru nemovitostí