IV.ÚS 636/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 636/22 ze dne 1. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti obchodní korporace Statek Velká Chuchle a. s., se sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 28 Cdo 3155/2021-364, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2021 č. j. 26 Co 294/2020-277 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. června 2020 č. j. 7 C 401/2019-205, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) Římskokatolické farnosti Hostivice, se sídlem Husovo náměstí 5, Hostivice, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Vedlejší účastnice 1) se v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vedeném u Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") pod sp. zn. 38 C 212/2016, domáhala vydání v žalobě specifikovaných pozemků nacházejících se v katastrálním území Hostivice (dále jen "předmětné pozemky") a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj (dále jen "správní orgán"), ze dne 28. 7. 2016 č. j. SPÚ 371364/2016, sp. zn. SP 19884/2015-537100, jímž byl její návrh učiněný ve smyslu § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"), zamítnut. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2018 č. j. 38 C 212/2016-98 bylo nahrazeno rozhodnutí správního orgánu a vedlejší účastnici 1) předmětné pozemky vydány. Následně byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") ze dne 16. 4. 2019 č. j. 5 C 127/2018-170 nahrazen projev vůle vedlejší účastnice 2) uzavřít s oprávněnou osobou Dr. Karlem Rottem smlouvu o převodu - mimo jiné - předmětných pozemků. Kupní smlouvou ze dne 4. 7. 2019 pak převedl Dr. Karel Rott vlastnické právo k předmětným pozemkům na stěžovatelku. Řízení o odvolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Co 181/2018 bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u nalézacího soudu pod sp. zn. 7 C 401/2019, v němž se vedlejší účastnice 1) domáhala určení, že vlastníkem předmětných pozemků je vedlejší účastnice 2). 3. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice 2) je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.), a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výroky II. a III.). Nalézací soud nejprve uzavřel, že vedlejší účastnice 1) jako oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože pak může být úspěšná ve sporu o vydání těchto pozemků v (přerušeném) řízení vedeném u odvolacího soudu pod sp. zn. 38 C 212/2016. Následně nalézací soud dospěl k závěru, že se Dr. Karel Rott nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků rozhodnutím soudu, neboť to bylo vydáno v rozporu s tzv. blokačním ustanovením § 13 zákona o majetkovém vyrovnání. Vzhledem k tomu, že Dr. Karlu Rottovi nesvědčilo k předmětným pozemkům vlastnické právo, nemohla se stěžovatelka stát dobrověrným nabyvatelem předmětných pozemků podle § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, protože věděla či vědět měla, že u předmětných pozemků byla ke dni návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky v katastru nemovitostí s právními účinky od 5. 12. 2016 zapsána poznámka: "Podána žaloba o nahrazení rozhodnutí SPÚ - KPÚ pro Středočeský kraj ze dne 28.7.2016, sp. zn. SP 19884/2015 - 537100, č.j. SPÚ 371364/2016." 4. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice 2) odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud shodně se závěry nalézacího soudu konstatoval, že blokační ustanovení § 13 zákona o majetkovém vyrovnání bránilo převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na Dr. Karla Rotta a následně na stěžovatelku. Rovněž dovodil, že oba jmenovaní nedostáli požadavku na zachování obvyklé míry pečlivosti, při které lze nabyvatelům dobrou víru ve stav zapsaný v katastru nemovitostí přiznat, neboť smyslem poznámky o podané žalobě ve smyslu § 23 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, je narušit dobrou víru třetích osob ohledně toho, že osoba zapsaná v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem a že je oprávněna s nemovitostmi volně nakládat. Dále vysvětlil, že test proporcionality poměřující zájem církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku a zájem třetí osoby (vlastníka takového majetku) může vyznít ve prospěch nabyvatele jen tehdy, pokud je nabyvatelem dobrověrným, což není případ stěžovatelky. Za nedůvodnou považoval odvolací soud (mimo jiné) námitku o překážce naturální restituce ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, jakož i argumentaci, že restituční nárok vedlejší účastnice 1) již byl uspokojen v rámci poskytnuté finanční náhrady podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné. Nejvyšší soud v prvé řadě konkludoval, že v dovolání stěžovatelky v uvedeném rozsahu [předmětné pozemky ke dni 24. 6. 1991 nebyly součástí zemědělského půdního fondu, naturální restituci pozemků brání překážky upravené v § 8 odst. 1 písm. a) a f) zákona o majetkovém vyrovnání, nesprávné posouzení dobré víry stěžovatelky, nesprávná aplikace § 13 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání duplicitní odčinění totožné majetkové křivdy ve smyslu § 15 zákona o majetkovém vyrovnání] zcela absentuje vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání, a proto je v tomto rozsahu její dovolání vadné a věcně neprojednatelné. Ve vztahu k provedenému testu proporcionality Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu svoji a Ústavního soudu uvedl, že k prolomení účinků § 13 zákona o majetkovém vyrovnání [které svým obsahem nahrazuje § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě")] jsou kromě dobré víry nabyvatele zapotřebí i další konkrétní okolnosti mimořádného významu. Závěry odvolacího soudu jsou proto v tomto směru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Rozsudek odvolacího soudu podle Nejvyššího soudu obstojí i z hlediska porovnání ekonomického přínosu spojeného s vydáním předmětných pozemků vedlejší účastnici 1) a obtíží, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim stěžovatelce vznikly, již proto, že možnosti jejich využití jsou pro ně zásadně shodné. Konečně se Nejvyšší soud - s vědomím procesní nadbytečnosti - vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatelky, v jejichž rozsahu neshledal řádně vymezené právní otázky, které by bylo možné posoudit v intencích přípustnosti dovolání. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že předmětné pozemky nabyla v dobré víře od osoby, která je nabyla rovněž v dobré víře na základě pravomocného soudního rozhodnutí. Z pouhé poznámky v katastru nemovitostí nelze dovodit historický nárok církve a absenci dobré víry na straně stěžovatelky. Tento nárok v předcházejícím řízení o žalobě Dr. Karla Rotta nebyl ani vedlejší účastnicí 2) vůbec sdělen, přestože tuto povinnost měla. Stěžovatelka dále tvrdí, že při převodu pozemků nebyl porušen § 13 zákona o majetkovém vyrovnání, neboť toto ustanovení zapovídá toliko převody státního majetku, nikoliv převody majetku prováděné mezi osobami soukromého práva. Obecné soudy se ani nijak nezabývaly námitkou stěžovatelky, že předmětné pozemky nebyly po právu vedlejší účastnici 1) vydány vedlejší účastnicí 2), protože netvořily ke dni 24. 6. 1991 zemědělský půdní