IV.ÚS 637/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 637/06 ze dne 16. 8. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským advokátem, AK se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 10. 2005, čj. 3 T 152/2005-127, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, čj. 5 To 490/2005-175, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2006, čj. 6 Tdo 698/2006-215, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí: 1) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, 2) usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a 3) usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítající podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu. Stěžovatel namítl, že byl uznán vinným výlučně na základě výpovědí svědků O. Š. a A. R. učiněných v přípravném řízení. Tyto osoby však byly závislé na drogách a policejní orgán v přípravném řízení jednoznačně nevyloučil, zda nebyly pod vlivem návykových či jiných omamných látek, což by dle stěžovatele vedlo k důvodným pochybnostem o pravdivosti jejich výpovědí, které se staly podkladem pro odsuzující rozsudek. V hlavním líčení sice oba svědci vypovídali k osobě stěžovatele odlišně, nepopřeli, že nakupovali drogy, popřeli však, že by je kupovali od stěžovatele, Obvodní soud pro Prahu 10 však jejich změněným výpovědím neuvěřil a rozpory v nich vysvětlil snahou svědků stěžovateli pomoci, neboť jim v minulosti opatřoval drogy. Tento závěr stěžovatel nepovažoval za logicky a věcně přesvědčivě odůvodněný, tedy souladný se zásadou volného hodnocení důkazů. K porušení procesní zásady in dubio pro reo stěžovatel uvedl, že skutkový stav zjištěný soudy na podkladě zmatených a nepřesvědčivých výpovědí svědků z přípravného řízení nelze považovat za skutkový stav, o kterém neexistují důvodné pochybnosti. Poukázal na to, že v řízení nebyl předložen žádný přímý důkaz, který by ho usvědčoval, a neexistoval ani ucelený okruh nepřímých důkazů, pročež měly být provedené důkazy, jež vzbuzovaly pochybnosti, vyloženy v jeho prospěch. II. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 152/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným shora označeným trestným činem, kterého se dopustil tím, že (shrnutě řečeno) v době a na místě označeným ve skutkové větě rozsudečného výroku prodal nejméně ve 100 případech O. Š. a nejméně v 60 případech tehdy mladistvému A. R. pervitin o hmotnosti nejméně 0,5 g, resp. 0,3 g. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let; týmž rozsudkem byl zproštěn obžaloby pro skutky specifikované na str. 2 rozsudku (prodej drog M. P. a V. S.), neboť nebylo prokázáno, že se tyto skutky staly. Stěžovatel popřel, že by se trestné činnosti kladené mu za vinu dopustil. Obvodní soud po provedeném dokazování opřel svoje rozhodnutí o výpovědi klíčových svědků Š. a R. učiněné v přípravném řízení, které stěžovatele usvědčovaly jako prodejce drogy, hodnotil jejich výpovědi v hlavním líčení a se zjištěnými rozpory v nich stran osoby stěžovatele se vypořádal. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zamítl, neboť nezjistil žádné podstatné vady řízení. Odvolací soud se neztotožnil se s námitkou vedenou proti způsobu vyšetřování v přípravném řízení, potvrdil správnost skutkových závěrů nalézacího soudu a neměl ničeho proti logice jeho hodnotící úvahy, vztažené k nevěrohodnosti svědeckých výpovědí Š. a R. v hlavním líčení. Odvolací soud rovněž odmítl, že by nalézací soud byl po provedení důkazů a jejich zhodnocení "povinen" k pochybám o vině stěžovatele; pokud nalézací soud dospěl k závěru, že ve stěžovatelově věci důvodné pochybnosti nebyly, neměl odvolací soud proti tomuto závěru výhrady. Odvolání do výroku o trestu podané státní zástupkyní v neprospěch stěžovatele Městský soud v Praze jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. V souvislosti s vyžádáním trestního spisu Ústavní soud poskytl Obvodnímu soudu pro Prahu 10 možnost, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti; v podaném vyjádření nalézací soud plně odkázal na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ježto podané vyjádření neobsahovalo žádné nové argumenty či tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice. Vyjádření odvolacího a dovolacího soudu Ústavní soud s ohledem na povahu ústavněprávní argumentace stěžovatele nevyžadoval. IV. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť se tato opírala o shora označené články Listiny a Úmluvy, tvořil jeho nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věc,i nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další). V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy konkrétně v situaci, kdy na jedné straně stojí výpověď svědka a na druhé straně v přímém rozporu s ní výpověď stěžovatele, či situace, kdy svědkové mění výpovědi či vypovídají rozporně, není neobvyklá. V takových případech musí soud důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. Ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1, jakož i § 134 odst. 2 tr. řádu, jež