IV.ÚS 638/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 638/06 ze dne 5. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Mgr. J. J., zastoupené JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Kollárova 1660, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2006, č.j. 5 Cmo 191/2006-15, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jímž ten v právní věci stěžovatelky v postavení navrhovatelky, na zápis obchodní společnosti ADHOC ARBITR, s.r.o., do obchodního rejstříku, k odvolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 3. 2006, č.j. F 8869/2006, C 51534/1-5, odvoláním napadené usnesení krajského soudu potvrdil. Stěžovatelka se domnívala, že vrchní soud vydáním napadaného usnesení zasáhl do jejích ústavně zaručených práv, práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jak jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud v předmětné právní záležitosti rovněž nerespektoval čl. 90 Ústavy České republiky. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že ač vrchní soud v napadaném usnesení konstatoval, že zákon pro založení obchodní společnosti výslovně neuvádí, o jakou plnou moc by se mělo jednat, přesto potvrdil nesprávné rozhodnutí krajského soudu ze dne 15. 3. 2006. Vrchní soud nadto nikterak neuvážil, že na podkladě totožné plné moci sepsala notářka příslušnou zakladatelskou smlouvu, čímž jednoznačně potvrdila řádnost a dostatečnost udělené plné moci k založení obchodní společnosti zástupcem stěžovatelky. V dalším stěžovatelka poukázala na skutečnost, že rozhodnutí o zamítnutí jejího návrhu na zápis obchodní společnosti ADHOC ARBITR, s.r.o., který byl krajskému soudu doručen dne 6. 3. 2006, bylo krajským soudem podáno k poštovní přepravě až dne 17. 3. 2006, takto tedy dle stanoviska stěžovatelky došlo k fikci zápisu obchodní společnosti ADHOC ARBITR, s.r.o., do obchodního rejstříku ve smyslu ustanovení § 200 db odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s čl. V bod 2. zákona č. 216/2005 Sb. Stěžovatelka vrchnímu soudu nakonec vytýkala, že se v napadaném usnesení nezabýval výrokem II. usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006, jímž krajský soud rozhodoval o právu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení. Právě nákladový výrok usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 ovšem stěžovatelka vnímala jako vadný a nepřípustně zasahující do jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. C 51534. Z tohoto zjistil, že krajský soud usnesením ze dne 15. 3. 2006, č.j. F 8869/2006, C 51534/1-5, pod výrokem I. zamítl návrh stěžovatelky na zápis společnosti ADHOC ARBITR, s.r.o., do obchodního rejstříku, a pod výrokem II. určil, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při prostudování spisu krajského soudu, sp. zn. C 51534, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti. Ústavní soud poté vyzval účastníka řízení, vrchní soud, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil. Vrchní soud ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění usnesení tohoto orgánu ze dne 27. 6. 2006, neboť zde se vrchní soud vypořádal s otázkou dodržení lhůty pro vydání rozhodnutí krajským soudem, resp. náležitostí plné moci k založení obchodní společnosti. Vrchní soud dále poznamenal, že problematikou soudního poplatku za řízení před krajským soudem a nákladů odvolacího řízení se v napadaném usnesení výslovně nezabýval. Vrchní soud rovněž upozornil, že stěžovatelka proti napadanému usnesení nepodala dovolání, proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou odmítl, příp. ji zamítl. Vzhledem k tomu, že vyjádření vrchního soudu neobsahovalo žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovatelce zasíláno na vědomí. II. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí vrchního soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá právní závěry vrchního soudu, k nimž tento dospěl v její záležitosti, a to s tím, že vrchní soud se ztotožnil s vadným právním názorem krajského soudu, dle něhož plná moc udělená stěžovatelkou zmocněnci není řádnou plnou mocí pro založení obchodní společnosti zmocněncem, čehož důsledkem vrchní soud chybně potvrdil odvoláním napadené usnesení krajského soudu, nelze než označit toto jednání stěžovatelky jako její polemiku s vrchním soudem ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí odvolacím soudem v té podobě, jak on učinil. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatelky shledán. Vrchní soud ve svém rozhodnutí zřetelně vyložil, na jakém základě považoval generální plnou moc vystavenou stěžovatelkou jejímu zmocněnci za plnou moc nikoliv řádnou pro založení obchodní společnosti zmocněncem ve smyslu § 57 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z odůvodnění napadaného usnesení vrchního soudu současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byl odvolací soud veden při formulování právního závěru o věcné správnosti usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 (zejm. č.l. 16). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy vrchního soudu, jak jsou seznatelné z jím vydaného napadaného rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr vrchního soudu, který je ostatně podporován rovněž odbornou literaturou, dle níž: "Plná moc k uzavření společenské smlouvy je speciální plnou mocí; takovou plnou moc nemůže nahradit ani generální plná moc (ledaže by obsahovala výslovné zmocnění k uzavření konkrétní společenské smlouvy) ani prokura." (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 1443 s. ISBN 80-7179-685-9, str. 169), má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. Namítá-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že s přihlédnutím k datu, kdy bylo usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 podáno k poštovní přepravě, došlo k fikci zápisu obchodní společnosti ADHOC ARBITR, s.r.o., do obchodního rejstříku ve smyslu § 200 db odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s čl. V bod 2. zákona č. 216/2005 Sb., Ústavní soud ji především odkazuje na již vyslovené v předchozích dvou odstavcích tohoto rozhodnutí, což se přiměřeně vztahuje taktéž na stěžovatelčinu výtku stran fikce zápisu. Dále pak Ústavní soud stěžovatelku upozorňuje, že vrchní soud v napadaném usnesení mimo jiné uvedl, že: "Pokud odvolatel namítal, že o návrhu na zápis do obchodního rejstříku nebylo rozhodnuto ve lhůtě 5 dnů, je třeba poukázat na ustanovení čl. V., části páté, bodu 2 zák. č. 216/2005 Sb., dle kterého v období jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí, že lhůta 5 denní se prodlužuje o dalších 5 pracovních dnů. Návrh na zahájení řízení byl podán 6. 3. 2006 a rozhodnuto o něm bylo 15. 3. 2006, tedy v zákonem stanovené lhůtě a nenastala fikce zápisu." (č.l. 17). K takto naznačenému konstatování vrchního soudu Ústavní soud připojuje, že jej vnímá jako ústavně souladné a věcně přiléhavé. Samotnou citaci z napadaného usnesení vrchního soudu, jak byla v předchozím učiněna, pak Ústavní soud považuje za plně postačující reakci k výhradám stěžovatelky stran nastoupení fikce zápisu v předmětné právní záležitosti. V této části tak Ústavní soud uzavírá, že do práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu, nemůže být zasaženo tím, že obecný soud vyslovil právní názor, roz