IV.ÚS 638/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 638/22 ze dne 15. 8. 2022 N 101/113 SbNU 178 Vnitřní rozpor v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 33 Cdo 3720/2020-156, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 33 Cdo 3720/2020-156 bylo porušeno právo stěžovatelky na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a požadavek právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 33 Cdo 3720/2020-156 se zrušuje. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 1. 2020 č. j. 53 C 50/2019-116 uložil stěžovatelce zaplatit Petru Holáskovi (dále též jen "žalobce") částku 135 284 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 2. 3. 2018 do zaplacení, co do úroků z prodlení z této částky za dobu od 24. 2. 2018 do 1. 3. 2018 žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 79 063,55 Kč. Prvně uvedená částka představovala nálezné podle § 1056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve výši 10 % z hodnoty vkladu na třech vkladních knížkách na jméno (již zemřelé) Marie Jarošová, vystavených obchodní společností Česká spořitelna, a. s., které žalobce nalezl při vyklizení domu č. p. X Š. a předal stěžovatelce dne 12. 5. 2017, jež práva a povinnosti spojené s těmito vkladními knížkami nabyla jako odúmrť. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 7. 2020 č. j. 15 Co 68/2020-134 změnil rozsudek městského soudu v odvoláním napadené části jen tak, že zamítl žalobu o zaplacení 8,5% úroku z prodlení z částky 135 284 Kč za den 2. 3. 2018, ve zbytku věci samé jej potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 98 968,05 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 276,40 Kč. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť stěžovatelka vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, a řádně vyložila, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení. Položenou otázku hmotného práva (posouzení položené otázky podle analogie legis) dosud neřešil. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, záviselo na vyřešení otázky, zda lze ve zjištěném skutkovém stavu nález vkladní knížky na jméno co do důsledků předvídaných v § 1056 odst. 1 a odst. 2 větě první "ve spojení" s § 1063 větou první občanského zákoníku ztotožnit s nálezem věci (peněz) v hodnotě vkladu na účtu, k němuž byla vystavena. Podle názoru stěžovatelky uplynutím stanovené doby se však podle § 2679 občanského zákoníku ruší závazek ze smlouvy o účtu, zanikají práva a povinnosti výstavce vkladní knížky i práva a povinnosti majitele účtu, ke kterému byla vkladní knížka vystavena. Zrušení závazku je pak spojeno s povinností výstavce vyplatit zůstatek peněžních prostředků s příslušenstvím majiteli vkladní knížky, a to bez zbytečného odkladu. Výstavce musí projevit iniciativu ke splnění své povinnosti, zejména jde-li o vkladní knížku na jméno. Proto podle názoru stěžovatelky nález a odevzdání vkladních knížek nepřispěly k nabytí předmětné majetkové hodnoty, neboť by v každém případě peněžní prostředky z účtu získala vzhledem k uvedené povinnosti výstavce vkladní knížky. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožnil. Podle jeho názoru argumentace stěžovatelky zánikem závazku ze smlouvy o účtu, k němuž byla vystavena vkladní knížka, uplynutím stanovené doby při splnění dvou podmínek (nenakládání s peněžními prostředky na účtu, nepředložení vkladní knížky k doplnění záznamů) neřeší otázku, která je otevřena dovolacímu přezkumu. To odůvodnil tím, že vkladní knížka nemá povahu cenného papíru, neboť je jen potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu, a sama o sobě nemá žádnou hodnotu, resp. její hodnotu nelze ztotožnit s pohledávkou majitele účtu, tedy nelze ztotožnit cenu (hodnotu) vkladní knížky s výší peněžních prostředků vložených na účet. Vkladní knížka podle Nejvyššího soudu splňuje předpoklady, jež definují hmotnou věc v právním smyslu, a ten, kdo je jejím vlastníkem, má přístup k nakládání s peněžními prostředky na účtu, jejichž majitelem je výstavce vkladní knížky. Nejvyšší soud tak shledal, že bez předložení vkladní knížky s peněžními prostředky na účtu nelze nakládat, a tedy ani úspěšně uplatnit právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků včetně úroků ke dni zániku závazkového právního vztahu. Proto je podle Nejvyššího soudu (za pomoci analogie zákona) namístě použít § 1056 odst. 2 občanského zákoníku o ceně nálezu i na vkladní knížku tak, že její hodnota (cena) se rovná výši peněžních prostředků na účtu, k němuž byla vystavena. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud při řešení otázky, pro kterou byl dovolací přezkum připuštěn, odchýlil od své dosavadní judikatury, aniž by tak učinil v souladu s právním řádem a principem rovnosti (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) a právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), ze kterých plyne požadavek na shodný výklad zákona ve srovnatelných případech, resp. princip předvídatelnosti rozhodování, podle něhož účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat v celkovém vyznění stejně. 6. Následně stěžovatelka poukazuje na svou argumentaci uplatněnou v soudním řízení, podle které i kdyby vkladní knížky nebyly nalezeny, s ohledem na § 2668 a 2679 občanského zákoníku by k nabytí peněžních prostředků odpovídajících výši vkladů došlo, byť později, po zániku závazků, neboť peněžní ústav (výstavce vkladních knížek) má povinnost vypořádat pohledávky a dluhy týkající se účtu. 7. Za stěžejní však považuje otázku určení výše nálezného, přičemž poukazuje na právní povahu vkladní knížky, jak plyne z § 2676 občanského zákoníku a ze soudní praxe představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, ze dne 27. 6. 2011 sp. zn. 33 Cdo 702/2010 a ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 884/2013. Z nich má plynout, že vklad představuje pohledávku vkladatele vůči peněžnímu ústavu a vkladní knížka slouží jako potvrzení peněžního ústavu o existenci a výši kladu, přičemž není cenným papírem, i když vykazuje jeho určité charakteristiky. Vkladní knížka tedy sama o sobě nemá žádnou hodnotu, stejně jako ji nemá příslušný účet, a tudíž nelze dovodit, že by její hodnota odpovídala hodnotě vkladu na účtu, podobně jako tomu není ani v případě bankovní karty nebo výpisu z katastru nemovitostí. 8. V posuzované věci pak Nejvyšší soud podle stěžovatelky v rozporu se závěrem vysloveným v již zmíněném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 702/2010 dovodil, že vlastník vkladní knížky má přístup k nakládání s peněžními prostředky na účtu, což ale neodpovídá skutkovému stavu věci, neboť bylo prokázáno, že práva a povinnosti spojené s vkladní knížkou vedenou u obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., nabyla i bez vkladní knížky ještě před jejím nálezem vedlejším účastníkem. Nelze-li podle uvedeného judikátu darovat vkladní knížku, ale pouze postoupit pohledávku ve vkladovém vztahu, pak podle stěžovatelky nelze spojovat vlastnictví vkladní knížky s peněžními prostředky na účtu, ke kterému byla vystavena. A nemá-li vkladní knížka žádnou hodnotu, pak i pro stanovení výše nálezného je nutno počítat s hodnotou nulovou. 9. Nejvyšší soud se v této základní otázce podle stěžovatelky odchýlil od své ustálené judikatury, aniž by vysvětlil, proč tak učinil a proč spatřuje závěry v dosavadní judikatuře k řešené otázce za neudržitelné, navíc nepředložil věc k rozhodnutí velkému senátu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákon