IV.ÚS 639/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 639/09 ze dne 25. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou, AK Doudlebská 1312/4, Praha 4, pracoviště Nádražní 2040, 256 01 Benešov u Prahy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008 sp. zn. 8 Tdo 1044/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2008 sp. zn. 7 To 118/2007 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2007 sp. zn. 2 T 80/2006 a o návrhu na zrušení § 306a odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími a řízením jim předcházejícím byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 10, 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 4 odst. 4, 36 odst. 1, 2, 38 odst. 2 a 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 1, 6 odst. 1, 2, 3 písm. b), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), z čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání ve znění 2. dodatku protokolu k této úmluvě (dále jen "Úmluva o vydávání") a z čl. 14 odst. 2, 3 písm. b), e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Stěžovatel navrhl, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena. Dále stěžovatel navrhl, aby bylo zrušeno ustanovení § 306a odst. 1, 2 tr. ř. pro rozpor s čl. 10 Ústavy, s čl. 36 odst. 1, 2, 38 odst. 2 Listiny, s čl. 1, 6 odst. 1, 2, 3 písm. b), d) Úmluvy, s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o vydávání a s čl. 14 odst. 2, 3 písm. b), e) Paktu. II. K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 80/2006 (původně sp. zn. 2 T 25/84), ze kterého zjistil následující: a) Původní trestní řízení bylo proti stěžovateli vedeno jako řízení proti uprchlému podle § 302 tr. ř. (žádosti o vydání k trestnímu stíhání nebylo rakouskými orgány vyhověno). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 1985 sp. zn. 2 T 25/84 byl stěžovatel uznán (shodně jako spoluobžalovaní) vinným trestnými činy vraždy podle § 219 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 roků za současného zrušení výroků o trestu tří předcházejících rozsudků. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7.8.1985 sp. zn. 1 To 15/85 byl rozsudek nalézacího soudu (z podnětu odvolání obhájce stěžovatele i všech obžalovaných) zrušen a stěžovatel byl znovu uznán vinným shora uvedenými trestnými činy s vypuštěním znaku "způsobení značné škody" u trestného činu podle § 234 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 roků za současného zrušení pouze výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 7. 1977 sp. zn. 3 T 69/77. Stěžovatel dne 5. 3. 1980 opustil území republiky, zdržoval se v Rakousku a posléze ve Spolkové republice Německo (dále jen "SRN"). Ministerstvo spravedlnosti dne 2. 10. 1991 požádalo příslušné orgány SRN o vydání stěžovatele, kterážto extradice nebyla povolena. Dne 2. 9. 2000 byl stěžovatel na území České republiky zatčen, od téhož dne vykonával trest odnětí svobody, z jehož výkonu ve Věznici v Plzni dne 8. 11. 2005 uprchl a odcestoval do SRN. b) Na základě mezinárodního zatykače vydal Vrchní soud ve Stuttgartu dne 21. 12. 2005 zatýkací rozkaz a stěžovatel byl vzat do vydávací vazby, ze které byl dne 12. 4. 2006 propuštěn. Vrchní soud ve Stuttgartu prohlásil vydání stěžovatele - za současného prohlášení výhrad - za přípustné. Vrchní státní zastupitelství ve Stuttgartu rozhodnutím ze dne 18. 5. 2006 povolilo vydání stěžovatele k výkonu trestu za následujících výhrad: 1) Podle čl. 3 odst. 1 věta 2. druhého dodatkového protokolu k Evropské dohodě o vydávání je třeba poskytnout stíhanému právo na nové soudní řízení, ve kterém budou zaručena práva na obhajobu. 2) Nové řízení je třeba provést v přiměřené lhůtě. V tomto řízení je třeba na stíhaného nahlížet jako na nevinného. Je mu třeba prokázat, že je vinen činem, který je základem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 1985 a trest je třeba znovu vyměřit za zohlednění § 306a odst. 3 a § 388 odst. 2 tr. ř. Žádosti stíhaného na nové provedení důkazů, zvláště na výslech usvědčujících svědků a svědků vyviňujících a žádosti na dotazy na tyto, je třeba zásadně vyhovět (výhrada týkající se čl. 6 Úmluvy). c) Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006 sp. zn. 2 T 25/84 byly podle § 388 odst. 3 písm. b) tr. ř. zrušeny rozsudky citované shora pod bodem a) a tímtéž usnesením bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby a o nepřijetí nabídky jeho písemného slibu. d) V obnoveném řízení byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2007 sp. zn. 2 T 80/2006 uznán vinným trestnými činy vraždy podle § 219 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění účinném ke dni 10. 2. 1975, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 13 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Citovaných trestných činů se dle skutkové věty odsuzujícího rozsudku dopustil tím, že: "v přesněji nezjištěný den v období od konce ledna a počátku února 1975 v nočních hodinách, po předchozí dohodě s odsouzenými K. K., J. B. a O. P. na přepadení poškozeného N. E. K. M., odcizení peněz poškozenému a jeho usmrcení; odsouzený P. vylákal poškozeného z hotelu Olympik v Praze pod příslibem výměny valut do vozidla obžalovaného R. R., který vozidlo řídil, v Sokolovské ulici v Praze odsouzený P. vystoupil, obžalovaný R. v Březinově ulici do vozidla přibral odsouzené K. a B., kteří poškozeného za jízdy ve vozidle fyzicky napadli údery pěstí do obličeje a hrudníku, vzali mu peněženku s přesně nezjištěnou částkou ve výši nejméně 10.000,-- Kč, kterou ihned předali obžalovanému R., který jim z ní později část peněz předal, obžalovaný dojel vozidlem ke Štěpánskému mostu přes Labe v katastru obce Obříství, kde obžalovaný R. a odsouzení K. a B. společně vytáhli poškozeného z vozidla, odsouzení K. a B. jej několikrát udeřili přesně nezjištěnou zbraní, pravděpodobně montážní pákou, kterou jim předal obžalovaný R., do hrudníku a hlavy, poté mu k tělu přivázali závaží od automatických železničních závor, které za tímto účelem opatřil obžalovaný R. a shodili poškozeného z mostu do řeky Labe, zatímco odsouzený B. na kraji mostu hlídal, následkem čehož došlo u poškozeného ke smrti v důsledku udušení z utopení". Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 7 To 118/2007 podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1044/2008 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. e) Krajským soudem v Praze byl vydán Evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě měl být příslušnými orgány SRN stěžovatel předán k výkonu zbytku trestu odnětí svobody do České republiky. Dne 17. 3. 2009 bylo Vrchním státním zastupitelstvím ve Stuttgartu sděleno, že vydání stěžovatele se nepovoluje. f) Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že v roce 2004 podal stěžovatel podnět ke stížnosti pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti nepodal. Dne 14. 5. 2009 byly Ministerstvem spravedlnosti odloženy i podněty k podání stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch stěžovatele Spolkem Šalamoun. V roce 2004 podala ve věci stěžovatele jeho sestra návrh na obnovu řízení, o kterém nebylo do doby útěku stěžovatele rozhodnuto. Obhájkyně stěžovatele vzala dne 4. 4. 2007 návrh na obnovu řízení zpět, což bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 1 Nt 36/2004 vzato na vědomí. III. V odůvodnění ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel tyto námitky: a) V obnoveném řízení nebyly respektovány výhrady obsažené v rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství ve Stuttgartu ze dne 18. 5. 2006 o vydání k výkonu trestu. b) Podstatná část odůvodnění ústavní stížnosti se týká námitek proti skutkovým zjištěním a právní kvalifikace jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku, která dle stěžovatele skutkovému stavu neodpovídá, nemá oporu v provedených důkazech a z této není ani patrno, kdy měl páchat vraždu a kdy loupež, což nenapravuje svým popisem ani věta právní. Za stejné jednání byl trestán dvojím způsobem. Pokud by byl prokázáno jednání popsané ve skutkové větě rozsudku, bylo by možno vzít za prokázané maximálně naplnění některých znaků trestného činu loupeže, nikoliv vraždy. c) Žádný z obecnýc