IV.ÚS 639/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 639/20 ze dne 24. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Oršuly, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 30 Cdo 2897/2019-559, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2019 č. j. 21 Co 183/2016-532 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. ledna 2016 č. j. 15 C 262/2012-420, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby ústavní stížnost byla podle § 39 zákona o Ústavním soudu projednána přednostně. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení před obecnými soudy se stěžovatel jako žalobce na vedlejší účastnici (jako žalované) původně domáhal zaplacení částky 18 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, to vše v souvislosti s rozhodnutím kárného senátu České advokátní komory ze dne 4. 7. 2007 sp. zn. K 115/03, které považoval za nezákonné. V průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu zpět jednak co do nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jednak v částce 3 372 260 Kč s příslušenstvím co do nároku na náhradu škody. Předmětem řízení tak zůstal stěžovatelem tvrzený nárok na náhradu škody ve výši 15 127 740 Kč s příslušenstvím. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli zaplatila částku ve výši 5 670 840 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 9 456 900 Kč s příslušenstvím a ohledně části příslušenství z částky 5 670 840 Kč (výrok II), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici částku 1 200 Kč (výrok III) a České advokátní komoře (tj. v řízení před obecnými soudy vedlejší účastnici na straně žalované) částku 283 481,75 Kč (výrok IV). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2016 č. j. 21 Co 183/2016-471 změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 5 670 840 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku II rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů jak mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (výrok II), tak mezi stěžovatelem a Českou advokátní komorou (výrok III). 5. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 5884/2016-514 tak, že rozsudek městského soudu ze dne 7. 6. 2016 č. j. 21 Co 183/2016-471 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v závěru svého rozhodnutí odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3638/15 (N 36/84 SbNU 413), v němž Ústavní soud konstatoval, že kárné řízení vedené před orgány České advokátní komory představuje výkon decentralizované veřejné moci, a není tak možné je podřadit pod výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), který proto nelze v projednávané věci uplatňovat. 6. Městský soud poté rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 28. 1. 2016 č. j. 15 C 262/2012-420 ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 5 670 840 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku II rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že vedlejší účastnici a České advokátní komoře se náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává (výrok II). 7. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 2897/2019-559 tak, že se dovolání odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). K námitce stěžovatele, že se městský soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13, když při zjištění nedostatku pasivní legitimace vedlejší účastnice nezrušil rozsudek obvodního soudu podle § 219a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud konstatoval, že tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť městský soud se svým postupem neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že není důvod rušit rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen proto, že tento jednal v řízení s pasivně nelegitimovaným žalovaným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. 30 Cdo 214/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 23 Cdo 1805/2018). Ústavní soud pak v nálezu, na který stěžovatel v dovolání odkazoval, rozhodoval ve skutkově zcela odlišné věci, jež se týkala otázky předvídatelnosti postupu odvolacího soudu. Nadto je třeba uvést, že odlišné posouzení pasivní legitimace vedlejší účastnice neodpovídá ani důvodům pro zrušení rozhodnutí obvodního soudu uvedeným v § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil-li dále stěžovatel, že mu postupem městského soudu bylo znemožněno, aby podle § 92 odst. 1 o. s. ř. navrhl v opětovném řízení před obvodním soudem přistoupení České advokátní komory do řízení vedle vedlejší účastnice, pak Nejvyšší soud dodal, že účelem přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1377/2010 nebo ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4531/2011). V kontextu projednávané věci je ovšem zřejmé, že nejde o případ, na němž by se objektivně mohlo podílet více subjektů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2001 sp. zn. 30 Cdo 3575/2009 nebo ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2260/2012). Rovněž námitka stěžovatele, že se městský soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11, jenž se týkal retroaktivního působení soudních rozhodnutí, nezakládá podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když ve svém rozsudku zohlednil závěr vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3638/15, který se odchyloval od závěru přijatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1758/2015, 30 Cdo 1711/2015. Při výkladu časových účinků judikatury je totiž třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09), což ovšem není případ právě projednávané věci. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel namítá, že v důsledku uvedené změny judikatury Ústavního soudu (blíže sub 5), podle které kárné řízení vedené před orgány České advokátní komory představuje výkon decentralizované veřejné moci, a není tak možné je podřadit pod výkon státní správy podle zákona o odpovědnosti za škodu, se jeho základní právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny) dostalo do kolize se zájmem, aby se v předmětném řízení prosadil pro stát příznivý