IV.ÚS 64/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 64/04 ze dne 15. 7. 2004   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   IV. ÚS 64/04 Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti V.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.11.2003, sp. zn. 12 To 511/2003, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové 26.9.2003, sp. zn. 1 T 62/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími, jakož i postupem soudů rozhodnutím předcházejícím, byla porušena jeho ústavní práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na rovnost stran zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že po celé důkazní řízení docházelo k porušování principu rovnosti stran tím, že nebyly prováděny důkazy navrhované stěžovatelem a dalšími osobami stíhanými v téže trestní věci. Nebyla provedena prověrka na místě samém, kterou by byla prokázána pravdivost výpovědi A.C., o důvodech zastavení a pobytu stěžovatele a ostatních odsouzených na místě, kde byli zadrženi a prověrka výpovědí svědků Č. a S. podle ustanovení § 104e trestního řádu, čímž by bylo prokázáno, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné (výhledové možnosti na místo činu). Další procesní pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že výpovědi svědků (poškozených) D.T. a N.Š. byly u hlavního líčení přečteny podle ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Poté stěžovatel polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků a na negativní výsledek rekognice, při níž poškozený N.Š. žádného z odsouzených nepoznal. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby obě napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena. K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení Okresní soud v Hradci Králové. V tomto vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Rovněž Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení odkázal na právní a skutkové závěry obsažené v rozhodnutí o odvolání a dále na závěry Nejvyššího soudu České republiky, který rozhodoval o dovolání A.C. Oba účastníci řízení navrhli, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta a ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. Z trestního spisu sp.zn. 1 T 62/2003, který si Ústavní soud vyžádal, zjistil následující: Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26.9.2003, sp. zn. 1 T 62/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, kterého se dle skutkové věty rozsudku stěžovatel a spoluobvinění A.C. a V.K. dopustili tím, že po předchozí domluvě v noci ze 14.10. na 15.10.2002 v obci Č., na parkovišti hotelu A., požadovali po řidičích kamiónů tovární značky Mercedes, N.Š. a T.D. pod různými pohrůžkami násilím vydání finanční částky ve výši 5 % z celkové částky, kterou mají u sebe, jako poplatek za průjezd Českou republikou, a poté, co jim nebylo vyhověno, snažili se násilím kamióny otevřít, vniknout do nich a takto získat požadovanou finanční částku. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest vyhoštění ve výměře deseti let a trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu a 1 ks kapesního zavíracího nože. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.11.2003, sp. zn. 12 To 511/2003, jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na rovnost stran a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výlučně proti rozsahu provedeného dokazování, rozvádí jednotlivé důkazy, upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků a napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž podává vlastní interpretaci provedených důkazů. Namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci. Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby a odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku. Provedení důkazů, jejichž absenci namítá v ústavní stížnosti, navrhoval v přípravném řízení, případně v řízení před soudy. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování. Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu se svojí ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, že není součástí soustavy obecných soudů, a již proto není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takovéto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal. Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 trestního řízení, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu) a usnesení (§ 134 odst. 2 trestního řádu). Citovaná ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního [l. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně vyhodnotil všechny ve věci provedené důkazy a zabýval se obhajobou namítanými ro