IV.ÚS 641/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 641/18 ze dne 6. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Kateřinou Tomáškovou, advokátkou AK KLIMUS & PARTNERS s. r. o., se sídlem Heršpická 813/5, 618 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 14 Co 148/2017-225, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a za účasti 1) Okresního soudu v Břeclavi, 2) Městského úřadu Břeclav, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 42/3, 690 81 Břeclav a 3) S. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2018, R. P. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "otec") napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek odvolacího soudu, a tvrdí, že tento rozsudek porušil jeho právo na spravedlivý proces, resp. jeho právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje: Stěžovatel je otcem nezletilé S. P. (dále jen "nezletilá"). Matkou nezletilé je S. P. U Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "soud prvního stupně") je vedeno řízení ve věci péče o nezletilou, v němž je nezletilá zastoupena opatrovníkem - Městským úřadem Břeclav. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. března 2017 č. j. 0 P 305/2010-176, 12 P a Nc 403/2016 rozhodl o návrhu matky na zvýšení výživného na nezletilou tak, že zvýšil dosavadní výši výživného stanovenou otci předchozím rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 9. 2010 č. j. 12 Nc 424/2009-70, z částky 2 500,- Kč měsíčně na částku 4 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2015 (výrok I) a vyčíslil nedoplatek na výživném na částku 8 477,- Kč za období od 1. 9. 2015 do 31. 3. 2017 (výrok II). Soud prvního stupně tak zčásti vyhověl návrhu matky, požadující zvýšit dosavadní výši výživného placeného otcem na částku 5 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2016 a požadující uložit otci povinnost hradit polovinu školného, placeného za studium nezletilé na Soukromé střední průmyslové škole Břeclav, s. r. o. Soud prvního stupně při rozhodování o výši výživného vzal v úvahu, že otec má další vyživovací povinnost k nezletilému M., že nezletilé S. uhradil školní pomůcky ve výši 2 523,- Kč a v několika případech v průběhu let 2015 až 2016 zaslal na výživu nezletilé vyšší částku, než odpovídalo soudnímu rozhodnutí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že potřeby nezletilé se od posledního rozhodování o výši výživného výrazným způsobem zvýšily, neboť nezletilá 1. 9. 2015 začala navštěvovat soukromou střední školu. Soud rovněž přihlédl k tomu, že otec kromě příjmů z podnikání, které si vyplácí pro osobní spotřebu ve výši cca 15 000,- Kč měsíčně, má příjem i z výsluhového příspěvku (ve výši cca 6 000,- Kč až 7 000,- Kč čistého měsíčně), který pobírá od Ministerstva vnitra. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce rozsudkem ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 14 Co 148/2017-225 změnil rozsudek soudu prvního stupně a zvýšil výživné otce k nezletilé S. za období od 1. 10. 2013 do 31. 8. 2015 na částku 4 500,- Kč měsíčně, od 1. 9. 2015 do 31. 12. 2015 na částku 5 500,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2016 do budoucna na částku 4 000,- Kč měsíčně; nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 10. 2013 do 31. 10. 2017 ve výši 84 477,- Kč soud uložil otci zaplatit ve dvou splátkách, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku ve výši 40 000,- Kč a ve zbytku z celkové částky do pěti měsíců od doručení tohoto rozsudku. Odvolací soud rozhodl v předmětné věci podle § 923 odst. 1, s přihlédnutím k § 909, § 922 odst. 1 a § 913 občanského zákoníku Vzhledem k tomu, že k podstatné změně poměrů došlo dříve, než se svým návrhem domáhala matka zvýšení výživného, odvolací soud zkoumal veškeré změny poměrů tři roky zpětně od zahájení řízení. Konstatoval, že otec v celém rozhodném období podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ), jeho příjmy a výdaje byly vykázány v daňových přiznáních tak, že výdaje v letech 2013 - 2016 byly stanoveny paušální sazbou odpovídající výši 80% z dosahovaných příjmů za zdaňovací období. Otec dále pobíral výsluhový příspěvek. K zásadní změně poměrů došlo podle názoru odvolacího soudu nejen od doby nástupu nezletilé ke studiu na soukromé střední škole, ale již v době dřívější, v důsledku zvýšených příjmů otce. Stranou pozornosti odvolacího soudu nezůstala ani nedobrá finanční situace matky, která v důsledku trvalé nemoci (roztroušené sklerózy) ztratila možnost dosahovat dřívější výše výdělku a nemůže ze svých finančních prostředků hradit zvýšené finanční náklady na studium nezletilé a na její další odpovídající materiální potřeby. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v odlišném právním názoru odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně jak co do výše výživného, tak co do určení doby, kdy měla nastat podstatná změny poměrů, odůvodňující zvýšení výživného. Stěžovatel namítá, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, z jakých důkazů ke svým závěrům odvolací soud dospěl. Odvolací soud prý nesprávně překročil návrh matky i opatrovníka nezletilé, jestliže zvýšil výživné na nezletilou S. již od 1. 10. 2013, přičemž soud prvního stupně shledal změnu poměrů jen v okolnosti nástupu nezletilé S. na střední soukromou školu dnem 1. 9. 2015. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu považuje proto stěžovatel za překvapivé, stejně jako závěr odvolacího soudu, týkající se stěžovatelem uváděných paušálních výdajů v daňových přiznáních k dani příjmu za roky 2013 až 2015. Stěžovatel tvrdí, že v oboru, v němž podniká (zednictví), jsou vysoké náklady na materiál a na cestovné. Podle názoru stěžovatele odvolací soud učinil závěr o skutečných nákladech stěžovatele spojených s jeho příjmy ve zdaňovacích obdobích chybně, jestliže ho nepožádal o doplnění patřičných (výdajových) dokladů. V tomto směru stěžovatel namítá, že odvolací soud nerespektuje judikát Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1437/15. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces rovněž tím, že ho neupozornil na možnou změnu rozhodnutí soudu prvního stupně a tím mu neumožnil v rámci odvolacího řízení předložit soudu listiny k prokázání svých příjmů v rozhodném období. Stěžovatel namítá, že neměl možnost se proti takovému postupu odvolacího soudu bránit. Odvolací soud prý své rozhodnutí náležitě neodůvodnil. IV. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s ustanovením § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Ústavní posoudil napadené rozhodnutí a průběh opatrovnického řízení ve světle stěžovatelových námitek a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu ústavnosti, tj. toho, zda napadeným rozhodnutím nebo v řízení předcházejícím jeho vydání nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavním požadavkem je rovněž nutnost řádného, logického a srozumitelného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska ústavněprávního obstojí a že do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, včetně stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení a za součinnosti s orgány sociálně právní ochrany dětí mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Ústavní soud zasahuje do rozhodování obecných soudů toliko v případech extrémního vykročení z pravi