IV.ÚS 641/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 641/19 ze dne 11. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vasila Rozmana, zastoupeného JUDr. Pavlem Kolínským, advokátem, sídlem Arbesova 409, Česká Lípa, proti výroku II a III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 32 Cdo 3618/2017-949, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 1 Cmo 213/2016-899 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. srpna 2016 č. j. 76 Cm 40/2010-858, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Josefa Valdhanse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že výrokem I až IV rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") a výrokem I rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a že obecné soudy porušily své povinnosti plynoucí z čl. 90 věty první Ústavy. 2. Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo stěžovateli (jako žalovanému) uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 449 458 Kč s příslušenstvím, a to z titulu doplatku ceny za dílo - kovovou formu, kterou pro něj vedlejší účastník zhotovil (výrok I), jakož i smluvní pokutu ve výši 564 067,68 Kč (výrok II) a náhradu nákladů řízení ve výši 744 771 Kč (výrok III), a dále mu bylo uloženo zaplatit České republice - krajskému soudu náhradu nákladů řízení (náhradu znalečného) ve výši 12 802 Kč (výrok IV). 3. K odvolání stěžovatele vrchní soud shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil v části výroku I, kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 301 883 Kč s příslušenstvím, i části výroku II, kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 299 463,79 Kč (výrok I), ve zbývající části výroku I a II (tedy co do částky 147 575 Kč s příslušenstvím a částky 264 603,89 Kč) jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II), stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení částku 157 939,86 Kč (výrok III), a dále vedlejšímu účastníkovi a stěžovateli uložil zaplatit státu na náhradu vynaložených nákladů částky 4 481 Kč a 8 321 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojili vedlejší účastník i stěžovatel dovoláním, ta však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, ve stěžovatelově případě podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že zčásti není podle § 237 o. s. ř. přípustné, zčásti že trpí vadami (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a zčásti že není subjektivně a objektivně [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] přípustné, načež rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 040 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje svůj obchodní vztah s vedlejším účastníkem, podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž poukazuje na to, že daná právní věc byla opakovaně projednávána a že délka řízení byla nepřiměřená, což mělo být způsobeno opakovaným odmítáním jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem ze strany krajského soudu. Současně upozorňuje, že tato dlouhá doba měla dopad na výši mu uložené platební povinnosti. 6. Následně stěžovatel namítá, že postup krajského soudu byl nezákonný, neboť své rozhodnutí založil na vadné aplikaci podústavního práva, jde-li o výklad čl. 5.2 smlouvy o dílo ze dne 22. 4. 2010, dle něhož "konečná faktura bude vystavena po předání díla objednateli bez vad a nedodělků se splatností 14 dnů". Dle stěžovatele tímto ujednáním byla stanovena priorita skutečné vůle účastníků daného právního úkonu (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku), a jestliže vedlejší účastník fakturou ze dne 19. 5. 2010 vyúčtoval zbylých 50 % ceny díla v době, kdy mělo prokazatelně vady (spočívající v záměně profilů), nebyl k tomuto doúčtování oprávněn a jemu nevznikla povinnost zaplatit doplatek ceny díla, a ani úroky z prodlení s počátkem od 3. 6. 2010 a smluvní pokutu. Krajský soud s poukazem na § 439 odst. 1 ve spojení s § 564 obchodního zákoníku uvedl, že nárok na slevu z kupní ceny odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo dodané zboží, a že pro učení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění. Tím nahradil projev vůle účastníků smlouvy, aniž by provedl dokazování ve vztahu k tomuto projevu, nevypořádal se s ním a dokazování vedl jednostranně, výhradně k prokázání uplatňovaného nároku vedlejšího účastníka, a formalistickým výkladem normy podústavního práva odepřel autonomnímu projevu vůle smluvních stran právní důsledky, které jimi byly zamýšleny. 7. Nezákonný má být i postup vrchního soudu, který dospěl k závěru, že vedlejšímu účastníkovi nevzniklo právo na účtování doplatku ceny díla pouze v rozsahu, ve kterém stěžovateli svědčí právo na slevu, která má činit 147 575 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu má být fakturace důvodná. Vrchní soud dle stěžovatele opomenul posouzení autonomního projevu vůle účastníků smlouvy o dílo, neučinil zjištění skutkového stavu k ověření jeho vůle projevené písemným právním úkonem ze dne 31. 5. 2010, kterým reklamoval vady díla, a vyjádřil požadavek na 50% slevu z ceny. Ze vzájemného vztahu čl. 5.2 smlouvy o dílo, uvedeného požadavku a logiky věci má plynout, že nebylo možné objektivním způsobem specifikovat rozsah slevy a že tudíž uplatnil výhradně právo podle čl. 5.2, byť je jazykové vyjádření této vůle formulováno jako sleva odpovídající výši doplatku. Vrchní soud tak měl rovněž postupovat formalisticky, bez zjištění skutečné vůle účastníků, čímž dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. 8. Vrchnímu soudu stěžovatel dále vytýká, že se náležitě nezabýval hodnocením důkazů, které navrhoval v souvislosti se svou kompenzační námitkou, kterou uplatňoval v průběhu řízení a která představovala náklady na odstranění vad díla, a ani námitkou nedostatečného až neprofesionálního, a v konečném důsledku neobjektivního vyčíslení slevy z ceny díla soudním znalce Ing. Pavlem Franciscem, Ph.D. Konkrétně mu vytýká, že slevu z ceny díla postavil výlučně na ceně profilu za kg, který bylo třeba vyměnit (celkem mělo jít o 2 300 kg), aniž by započetl veškeré úkony, které s výměnou souvisejí. Znalecký posudek a odborné stanovisko Strojírenského zkušebního ústavu, s. p., mají spolehlivě vyvracet závěry uvedeného znalce, přičemž skutková zjištění plynoucí z těchto listinných důkazů obecné soudy opomenuly, resp. opomenuly rozpory ve znaleckém posudku uvedeného znalce, a stěžovatelovy návrhy na výslech tohoto znalce a eventuálně na vypracování nového znaleckého posudku zamítly. To má představovat vadu řízení a založit porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí,