IV.ÚS 642/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 N 133/46 SbNU 249 K běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Jiřího Muchy a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 28. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 4. 2005 č. j. 12 Co 966/2004-46, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci. I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 4. 2005 č. j. 12 Co 966/2004-46 bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se toto rozhodnutí ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí obecného soudu. 2. Napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 9. 2004 č. j. 10 C 193/2004-20 tak, že žaloba stěžovatele na náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci byla zamítnuta. 3. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, rozsudkem nalézacího soudu bylo jeho žalobě vyhověno a České republice byla uložena povinnost uhradit stěžovateli částku 4 384,50 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody, která stěžovateli vznikla nezákonným rozhodnutím orgánu státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně se jednalo o náhradu plnění, které stěžovatel vynaložil na nákladech obhajoby v trestní věci vedené proti stěžovateli na základě sdělení obvinění ze dne 21. 4. 1999 pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 4. 2000 č. j. 2 T 127/1999-119 byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť obecný soud dospěl k závěru, že skutek, z něhož byl stěžovatel obviněn a obžalován, není trestným činem. 4. Zatímco nalézací soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na náhradu škody není promlčen, odvolací soud s tímto závěrem nesouhlasil a přisvědčil námitce promlčení uplatněné vedlejším účastníkem (Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti). Nalézací soud ve svém rozhodnutí dovodil, že promlčecí lhůta běžela až od okamžiku, kdy stěžovatel uhradil obhájci náklady právního zastoupení, tj. dne 9. 1. 2004, neboť teprve tímto okamžikem mu skutečně vznikla škoda. Odvolací soud s tímto právním závěrem nesouhlasil a naopak závěr o promlčení nároku opřel o ustanovení § 32 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého, je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Odvolací soud tedy promlčení nároku zdůvodnil tím, že již dnem doručení zprošťujícího rozsudku (tj. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 2 T 127/99), tj. dnem 1. 6. 2000, bylo stěžovateli známo, kdo za škodu odpovídá, byl mu znám rozsah škody a skutečnost, že škoda se již nebude zvyšovat. 5. Stěžovatel má za to, že takovým výkladem a na něm založeným právním závěrem porušil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť mu byla upřena možnost úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody. Podle stěžovatele vznikl nárok na náhradu škody až okamžikem zaplacení odměny advokátovi (tj. dnem 9. 1. 2004), neboť teprve k tomuto datu byly splněny všechny předpoklady pro jeho vznik, tedy existence nezákonného rozhodnutí, škoda a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Podle názoru stěžovatele se nárok na náhradu škody nemůže začít promlčovat před samotným vznikem škody. Ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 Sb. tak sice představuje lex specialis ve vztahu k obecné úpravě běhu promlčecí doby podle občanského zákoníku, nikoliv však ve vztahu k obecné zákonné úpravě předpokladů vzniku nároku na náhradu škody. 6. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil. 7. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastník (Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci) a vedlejší účastník řízení (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti). 8. Předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci uvedla, že argumentace stěžovatele nemá ústavněprávní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje jen právní závěr obecného soudu v situaci, kdy dovolání ve věci není přípustné. S uvedenými důvody ústavní stížnosti se krajský soud neztotožňuje a na svém právním závěru vyjádřeném v napadeném rozsudku trvá. S ohledem na to, že ústavní stížnost nedosahuje ústavněprávní roviny, navrhl krajský soud, aby Ústavní soud stížnost odmítl. 9. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že má především za to, že stěžovatel vůbec nemá právo (nárok) na náhradu škody. Ve světle tohoto faktu se mu proto jeví nadbytečným zabývat se otázkou promlčení nároku. Podle vedlejšího účastníka je problematika odpovědnosti státu za škodu z titulu trestního stíhání, které skončí zprošťujícím rozsudkem, řešena obecnými soudy podle judikatury Nejvyššího soudu. Obecné soudy vycházejí z odůvodnění rozhodnutí publikovaného pod zn. Rc 35/91, které bylo následně rozvíjeno judikaturou senátu Nejvyššího soudu 25 Cdo. Vedlejší účastník se domnívá, že obecné soudy tak vytvořily nový odpovědnostní titul a na jeho základě ukládají vedlejšímu účastníkovi platební povinnost. Pokud totiž Nejvyšší soud vychází z analogické aplikace rozhodnutí o vazbě i pro účely odškodnění v případě nezákonnosti trestního stíhání dovozené ze zprošťovacího rozhodnutí soudu, aplikuje podle vedlejšího účastníka zcela vadný postup. Podle vedlejšího účastníka pak nejde o výklad zákona, ale tvorbu práva, která porušuje princip dělby moci. 10. Zprošťující rozsudek podle vedlejšího účastníka neruší sdělení obvinění pro nezákonnost; navíc soud rozhodující o vině a trestu v hlavním líčení není orgánem příslušným ke zrušení sdělení obvinění. Nezákonnost sdělení obvinění je pak podle vedlejšího účastníka pouhou fikcí dovozenou judikaturou obecných soudů. 11. Pro případ, že by Ústavní soud tyto závěry vedlejšího účastníka nesdílel, uvedl vedlejší účastník k samotnému promlčení nároku následující skutečnosti. Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Dle názoru vedlejšího účastníka dopadá druhá věta tohoto ustanovení na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 citovaného zákona. Věta první se použije v případě, že škoda je způsobena nesprávným úředním postupem, u kterého není podmínkou vzniku nároku zrušení nezákonného rozhodnutí. Předpokladem však je, aby zrušovací rozhodnutí bylo konečné, definitivní. Proto vedlejší účastník, na rozdíl od krajského soudu, počítá promlčení ode dne nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, nikoliv ode dne jeho doručení. Nicméně i tak je podle vedlejšího účastníka nárok stěžovatele promlčen. Pokud stěžovatel namítá, že část nákladů obhajoby uhradil obhájci až několik let po skončení trestního řízení, a to až po vydání platebního rozkazu a zahájení exekučního řízení, nemůže jít tato skutečnost k tíži vedlejšího účastníka. Argumentace stěžovatele dovedena ad absurdum by znamenala, že pokud by stěžovatel zaplatil dluh po třiceti letech a poté požádal vedlejšího účastníka o náhradu škody, měl by stále promlčecí lhůtu zachovanou. Takový výklad by však popíral princip právní jistoty a smysl institutu promlčení. Taktéž by to bylo v rozporu s dobrými mravy, aby bylo k tíži vedlejšího účastníka, že stěžovatel neplní smlouvu a nerespektuje pravomocné soudní rozhodnutí. 12. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. II. 13. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 10 C 193/2004. Z něj Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vyzval dopisem ze dne 22. 1. 2004 vedlejšího účastníka k náhradě škody ve výši 4 384,50 Kč (č. l. 5), a to z titulu náhrady nákladů obhajoby v trestním řízení vedeném proti stěžovatel