IV.ÚS 642/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 642/20 ze dne 8. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Hamady, zastoupeného JUDr. Michalem Škudrnou, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 62 Co 324/2019-178 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. července 2019 č. j. 15 EXE 1634/2011-133, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a BNP Paribas Personal Finance, SA, sídlem boulevard Haussmann 1, Paříž, Francie, jednající v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví. Stěžovatel je toho názoru, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a na zákonného soudce garantované dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ústavní zákaz libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Ústavní soud uvádí jen stručně obsah předchozího řízení, který vyplynul z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, neboť jsou stěžovateli známy. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") na návrh oprávněné BNP Paribas Personal Finance, SA (dále jen "oprávněný") usnesením ze dne 18. 7. 2019 č. j. 15 EXE 1634/2011-133 zamítl návrh stěžovatele na úplné zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí jako nedůvodný vzhledem k tomu, že nezjistil nic, co by odůvodňovalo aplikaci § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Exekučním titulem byl platební rozkaz Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 22 C 18/2011, k návrhu původní oprávněné společnosti CETELEM ČR, a.s., právního předchůdce oprávněného. Exekuční řízení bylo zahájeno usnesením o nařízení exekuce vydané obvodním soudem dne 20. 5. 2011 č. j. 15 EXE 1634/2011-12 a je vedeno proti stěžovateli soudní exekutorkou JUDr. Janou Škofovou, Exekutorským úřadem Kladno, pod č. j. 088 EX 1283/11, v jehož rámci má být vymožena pohledávka ve výši 11 017 Kč s příslušenstvím. 3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel odvolání k městskému soudu, který k posouzení oprávněnosti odvolání stěžovatele nařídil jednání, kde provedl dokazování a dal možnost uplatnit stěžovateli jeho procesní práva. Usnesením ze dne 4. 12. 2019 č. j. 62 Co 324/2019-178 potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné. V odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, že ve vykonávacím řízení nelze dodatečně řešit námitky, které stěžovatel měl a mohl vznést již v průběhu nalézacího řízení, když věcná správnost exekučního titulu nemůže být přezkoumávána až během vykonávacího řízení. Platební rozkaz ze dne 10. 1. 2011 č. j. 22 C 18/2011-12 byl vydán, přestože v projednávaném případě návrh oprávněného výslovnou formulaci o tom, aby ve věci bylo rozhodnuto platebním rozkazem, neobsahoval. Tato skutečnost, zda ve věci rozhodoval zákonný soudce, nemůže mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, jde o typický zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Stěžovatel si platební rozkaz osobně převzal dne 12. 1. 2011 a právní moci nabyl dne 28. 1. 2011. Platební rozkaz obsahuje poučení, že proti platebnímu rozkazu může žalovaný do patnácti dnů od jeho doručení podat odpor, přičemž včas podaným odporem se ruší platební rozkaz v celém rozsahu a předseda senátu nařídí jednání. Stěžovatel brojil proti exekučnímu titulu až v exekučním řízení, aniž by svoje námitky uplatnil v nalézacím řízení. 4. K námitce nicotnosti exekučního titulu městský soud poznamenal, že stěžovatelem uváděný důvod nemůže vést k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu za použití § 55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Upozornil, že exekuční titul byl vydán tajemnicí soudu Jitkou Vlčkovou, která byla dle rozvrhu práce Okresního soudu Praha-západ pro rok 2011 mimo jiné oprávněna vyhotovovat platební rozkazy ve věcech patřících do senátu 22 C. V této souvislosti poukázal na § 6 odst. 2 písm. j) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jako "vyhláška o jednacím řádu"), ve znění účinném do 30. 6. 2009, dle kterého může předseda soudu pověřit soudní tajemníky, aby samostatně vykonávali jednoduché úkony příslušející předsedovi senátu (samosoudci), mezi které patří také rozhodování v řízení o návrzích na vydání platebního rozkazu, bylo-li výslovně vydání platebního rozkazu navrženo v žalobě. Neshledal přitom důvod odchýlit se od mnohaleté praxe soudů, která akceptuje jako exekuční tituly platební rozkazy vydané úředníky soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že exekuční titul "platební rozkaz" nenaplňuje elementární požadavky stanovené právními předpisy pro vykonatelný titul, obsahuje zjevné vady a je nicotný. Dále uvedl, že Okresní soud Praha-západ vydal platební rozkaz dle § 172 občanského soudního řádu, aniž by to bylo v žalobě navrhováno. Zejména poukázal na nedostatek formálních náležitostí platebního rozkazu. Platební rozkaz byl vydán neoprávněnou osobou, neboť byl vydán soudní tajemnicí v rozporu s § 6 odst. 2 písm. j) vyhlášky o jednacím řádu, tedy v rozporu se zákonem a právem na zákonného soudce. V řízení před obvodním soudem a městským soudem uplatnil důvod pro zastavení vykonávacího řízení dle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu a za použití § 55 exekučního řádu pro nevykonatelnost a nicotnost exekučního titulu, ale jeho návrh byl zamítnut. Soudy jen konstatovaly, že stěžovatel neuplatnil řádně a včas opravné prostředky. Stěžovatel namítal porušení procesních předpisů tím, že v odůvodnění se oba soudy nevypořádaly se všemi uplatněnými podstatnými námitkami a judikaturou podloženými argumenty, rozhodnutí je výrazem libovůle v rozhodování a zcela nepřípustně zasáhly do jeho ústavně garantovaných práv. 6. V ústavní stížnosti v tomto směru uvádí argumentaci týkající vyhlášky o jednacím řádu a nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 31/10 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.), ve kterém jsou podle stěžovatele uvedeny nosné důvody aplikovatelné také na jeho řízení. Dále uvádí další rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která prokazují, že platební rozkaz není vykonatelným rozhodnutím. V postupu soudů stěžovatel spatřuje porušení práva na soudní ochranu dle čl. 90 a čl. 95 odst. 1, odst. 2 Ústavy, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy. 7. Stěžovatel taktéž navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť je osobou v hmotné nouzi pečující o osobu blízkou ve IV. stupni závislosti na pomoci jiné osoby, aby v mezidobí nemohlo být na jeho základě pokračováno v exekučním řízení a náklady exekuce rovněž uplatňovány v insolvenčním řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je po výzvě k odstranění vad podání zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaruč