IV.ÚS 643/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 643/21 ze dne 6. 4. 2021 U 9/105 SbNU 468 Právo na soudní ochranu opomenutého účastníka územního řízení   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2021 č. j. 5 As 8/2020-52 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2019 č. j. 25 A 82/2019-35, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. MUFO_S 723/2017 rozhodl o umístění stavby vodovodní přípojky a vnitřního vodovodu na pozemcích ve vlastnictví Ing. Šárky Jaichové (dále jen "stavebnice"), a to k její žádosti. Stěžovatelka se dne 19. 7. 2017 domáhala provedení přezkumného řízení, neboť jako vlastnice sousedního pozemku (určeného k plnění funkce lesa) nebyla účastnicí územního řízení. Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") uvedené podání posoudil podle obsahu jako odvolání a jako opožděné je odmítl rozhodnutím ze dne 31. 1. 2018 č. j. MSK 164456/2017. Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jenž ji zamítl rozsudkem ze dne 16. 1. 2019 č. j. 25 A 22/2018-35. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2019 č. j. 6 As 24/2019-22. 3. Krajský úřad přesto zahájil přezkumné řízení uvedeného územního rozhodnutí usnesením ze dne 31. 3. 2018 č. j. MSK 47574/2018. Shledal, že stavební úřad měl zahrnout stěžovatelku mezi účastníky územního řízení, avšak újma, jež by vznikla stavebnici zrušením dotčeného územního rozhodnutí, by byla v nepoměru k újmě stěžovatelky a veřejnému zájmu, a přezkumné řízení zastavil podle § 94 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "správní řád") rozhodnutím ze dne 6. 1. 2018 č. j. MSK 47574/2018. Stavebnice totiž nabyla práva z územního rozhodnutí v dobré víře a v územním řízení hájil ochranu lesa orgán státní správy lesů, jenž se stavbou souhlasil. Stavba je "vodovodní trubka" umístěná v hloubce více než metr pod zemí bez terénních úprav. Nadto zajišťuje stavebnici zdroj pitné vody. 4. Proti posledně uvedenému rozhodnutí krajského úřadu brojila stěžovatelka odvoláním. Vedlejší účastník odvolání zamítl a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil rozhodnutím ze dne 8. 3. 2019 č. j. MMR-812/2019-83/105. 5. Proti němu brojila stěžovatelka žalobou ke krajskému soudu, v níž mimo jiné tvrdila, že krajský úřad měl přezkumné řízení zastavit podle § 66 odst. 2 správního řádu a že nepostavil najisto, zda jí nevznikla újma umístěním dotčené stavby. Krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Z něj se podává, že podle krajského soudu je § 94 odst. 4 správního řádu speciální k § 66 odst. 2 téhož zákona, a jeho použití má proto přednost, jsou-li pro to splněny předpoklady. To se také v nyní posuzované věci stalo, neboť sice územní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem (stěžovatelka jako opomenutá účastnice), avšak újma, jež by vznikla stavebnici zrušením dotčeného územního rozhodnutí, by byla ve zjevném nepoměru k újmě opomenutého účastníka. Tyto závěry krajský soud potvrdil. 6. Proti napadenému rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka kasační stížností, ve které namítala, že se krajský soud nevěnoval zjištění, zda žalobou napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka "je či není rozhodnutím o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí, proti kterému se nelze odvolat, když zákon stanoví, že přezkumné řízení se zastavuje usnesením poznamenaným do spisu, proti němuž se nelze odvolat". Stěžovatelka zdůraznila, že se v žalobě domáhala vyslovení nicotnosti uvedeného rozhodnutí; na to však krajský soud nereagoval. Kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud neshledal nicotnost dotčeného rozhodnutí, neboť zaprvé přistoupil k věcnému přezkumu rozhodnutí a zadruhé vyvrátil tvrzení stěžovatelky, že krajský úřad měl přezkumné řízení zastavit podle § 66 odst. 2 správního řádu, a nikoli podle § 94 odst. 4 správního řádu. Odvolání proti němu zákonem vyloučeno není, neboť dané ustanovení výslovně neuvádí, že se pouze poznamená do spisu. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že stěžovatelka sice v kasační stížnosti brojila proti zastavení přezkumného řízení, avšak nezpochybnila věcné závěry orgánů veřejné moci o poměru její potenciální újmy nebo veřejného zájmu a újmy stavebnice při případném zrušení územního rozhodnutí v přezkumném řízení. Za dané situace stěžovatelka nemohla být úspěšná. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka tvrdí, že krajský úřad postupoval v rozporu se správním řádem, neboť uvedené přezkumné řízení zastavil podle § 94 odst. 4 téhož zákona, nikoli podle jeho § 66 odst. 2. Odkazuje přitom na komentářovou literaturu, z níž se podává, že proti rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení podle § 94 odst. 4 správního řádu se odvolat nelze (srov. JEMELKA, L. a kol. Správní řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 527). Nejvyšší správní soud přitom v napadeném rozsudku chybně uvedl, že § 94 odst. 4 správního řádu nestanoví, že se rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení pouze poznamená do spisu ani že se proti němu nelze odvolat. Tím, že správní soudy akceptovaly nesprávný postup správních orgánů, zamezily stěžovatelce účinnou soudní ochranu jakožto opomenuté účastnice řízení. Stěžovatelka totiž měla právo podat žalobu přímo proti rozhodnutí krajského úřadu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc jsou v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Obecně platí, že proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovou kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li správní soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Těžištěm argumentace stěžovatelky je tvrzení, že správní soudy nesprávně vyložily § 94 odst. 4 správního řádu s tím, že rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení vydané podle něj se toliko poznamená do spisu a nelze se proti