IV.ÚS 644/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 644/13 ze dne 24. 4. 2014 N 66/73 SbNU 241 Odškodnění osob soudně rehabilitovaných za trestné činy v době nesvobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 24. dubna 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13 ve věci ústavní stížnosti Štefana Cenzáka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem na adrese Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. dubna 2012 č. j. 19 C 203/2010-59 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2012 č. j. 72 Co 330/2012-73, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu nemajetkové újmy za nezákonné odsouzení v době komunistického režimu, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. dubna 2012 č. j. 19 C 203/2010-59 a Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2012 č. j. 72 Co 330/2012-73 byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. dubna 2012 č. j. 19 C 203/2010-59 a Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2012 č. j. 72 Co 330/2012-73 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. února 2013 a doplněnou podáními ze dne 28. března 2013, 21. května 2013 a 27. června 2013, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivé odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud zcela pominul nález Ústavního soudu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) ve věci V. W., ve kterém je překonána judikatura Nejvyššího soudu, na kterou v napadeném rozsudku odkazuje Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel dále poukázal na 11 jiných srovnatelných případů [neoprávněné věznění před 18. březnem 1992 a následná rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb.")], ve kterých bylo právo na náhradu nemateriální újmy městským soudem uznáno. II. Rekapitulace průběhu řízení 3. Stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 9. června 1983 sp. zn. 2 T 88/83 uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Trest (se započtením vazby) byl vykonán v celém rozsahu v době od 25. dubna 1983 do 25. října 1984. 4. Usnesením Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. července 1991 sp. zn. 4 Rtv 81/91 (právní moc dne 23. srpna 1991) byl původní rozsudek podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu, výrok o vině zůstal nedotčen. Následným rozsudkem téhož soudu ze dne 10. září 1991 sp. zn. 4 Rtv 81/91 bylo při nezměněném výroku o vině podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upuštěno od potrestání. Poté byl stěžovatel částečně odškodněn částkou ve výši 48 570 Kč (sdělení Ministerstva obrany ze dne 26. února 1993 č. j. RTr 2315/91) a dále sdělením Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany ze dne 11. prosince 2007 č. j. 405-01456-07-7-5 mu bylo oznámeno přiznání částky 26 485 Kč jako dodatečného odškodnění za nezákonné odsouzení v souvislosti s rehabilitací. Požadavek na náhradu nemateriální újmy byl stejným sděleným odmítnut jako nedůvodný. 5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2006 č. j. 4 Tz 96/2006 bylo v rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. rozhodnuto, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. července 1991 sp. zn. 4 Rtv 81/1991 byl v neprospěch stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb. Napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla postoupena k novému projednání Okresnímu soudu v Olomouci. Usnesením tohoto soudu ze dne 16. března 2007 sp. zn. Rt 4/2006 (právní moc 16. března 2007) byla konstatována účast stěžovatele na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., dále byl původní odsuzující rozsudek z roku 1983 zrušen ve výroku o vině a trestu. Následným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2007 sp. zn. Rt 4/2006 (právní moc 23. června 2007) byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 6. Dne 1. srpna 2007 požádal stěžovatel Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany (dále jen "VÚPZ") o dodatečné odškodnění, mimo jiné i v položce náhrada nemateriální újmy. VÚPZ dopisem ze dne 11. prosince 2007 č. j. 405-01456-07-7-5 žádosti stěžovatele částečně vyhověl, avšak v části, ve které žádal náhradu nemateriální újmy, byl nárok odmítnut s odůvodněním, že nárok mohl být poprvé uplatněn dne 23. srpna 1991, proto považuje tento nárok ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. za zaniklý, a pokud by snad byl nárok uplatňován podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon č. 82/1998 Sb."), VÚPZ není k jeho vyřízení příslušný. 7. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 203/2010 (dále jen "soudní spis"). Z obsahu soudního spisu se podává, že stěžovatel podal dne 20. července 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu, kterou se domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Obvodní soud žalobu, rozsudkem napadeným ústavní stížností, jako nedůvodnou zamítl s tím, že nárok nelze uznat podle zákona č. 119/1990 Sb., podle zákona č. 82/1998 Sb. ani podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť k omezení svobody stěžovatele došlo před účinností Úmluvy dne 18. března 1992 v právním řádu České republiky. 8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a odvolání neshledal opodstatněným. III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření a repliky 9. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. dubna 2013 uvedl, že o nároku stěžovatele rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázal v odůvodnění stížností napadeného rozsudku. 10. Obvodní soud ve svém vyjádření ze dne 15. dubna 2013 odkázal na podrobné odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, včetně potvrzujícího rozhodnutí městského soudu s tím, že podanou ústavní stížnost neshledává opodstatněnou. 11. Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 6. května 2013 uvedlo, že podle jeho názoru ze strany obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných práv. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení není přiléhavá úvaha o tom, že by na stěžovatelův požadavek na zadostiučinění za nezákonné věznění v letech 1983 a 1984 měla dopadat ustanovení Úmluvy, která se pro Českou republiku stala závaznou až 18. března 1992. Vedlejší účastník má za to, že při posuzování aplikovatelnosti právního předpisu nelze vycházet z okamžiku, kdy došlo k vydání rozhodnutí odstraňujícího nezákonnost. Toto rozhodnutí přece žádnou újmu stěžovateli nezpůsobilo; jednalo se o rozhodnutí, které "toliko" založilo nárok na odškodnění. Nelze proto s jeho vydáním spojovat jakékoli nežádoucí účinky směrem k integritě osoby stěžovatele. 12. Pokud by pak Ústavní soud dospěl k závěru, že by se měl nárok stěžovatele opírat přímo o čl. 5 odst. 5 Úmluvy, pak by se měla podle tvrzení vedlejšího účastníka řízení Úmluva vztáhnout na daný případ jako celek, a nikoli jen některé její instituty (odškodnění), a jiné instituty (promlčení, prekluzi) dovozovat z vnitrostátních předpisů. Podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy se "soud můž