IV.ÚS 645/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 645/08 ze dne 23. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti JUDr. A. Ž., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1167/2007, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 11 To 171/2007-566 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2007 čj. 6 T 47/2005-514 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 7. 3. 2008 se JUDr. A. Ž., (dále též "stěžovatel" případně "obviněný"), domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 47/2005. II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové 6 T 47/2005 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2007 byl obviněný uznán pro skutky rozsudkem popsanými vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a trestným činem zpronevěry dle § 248 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákona a odsouzen ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Odvolací soud dne 26. 6. 2007 odvolání obžalovaného do výroků o vině i trestu zamítl. V odůvodnění mj. uvedl, že správným skutkovým zjištěním dal nalézací soud patřičný výraz i v použité právní kvalifikaci. Obviněný se dopustil trestné činnosti popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Bez závad byl rovněž shledán výrok o trestu, který byl obžalovanému okresním soudem uložen. Závěrem odůvodnil konání veřejného zasedání dne 26. 6. 2007 v nepřítomnosti obviněného a uvedl, že toto jednání bylo konáno přes skutečnost, že obhájkyně obviněného omluvila jeho účast z důvodu pracovní neschopnosti a požádala o odročení veřejného zasedání, kterého se chtěl obviněný zúčastnit. Dále Krajský soud v Hradci Králové podrobně specifikoval důvody, pro které považoval omluvu nepřítomnosti obviněného na veřejném zasedání za nedostatečnou. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), e), g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání dle písm. d) citovaného ustanovení tr. řádu spatřoval v porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání odvolacího soudu. Poukázal na svůj několik let trvající špatný psychický stav a uvedl, že před veřejným zasedáním se subjektivně opět nacházel ve stavu, který znemožňoval plnou koncentraci na řízení a uplatňování svých práv. Dále namítal, že se nemohlo jednat o pokračování trestného činu, neboť k předávání finančních prostředků nedocházelo v období časově blízkém, a že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Uvedl také, že porušení ustanovení smlouvy nemůže být bez dalšího podvodným jednáním ve smyslu § 250 tr. zák. s ohledem na subsidiaritu trestní represe. Nejvyšší soud dne 29. 11. 2007 dovolání obviněného s podrobným odůvodněním svého rozhodnutí odmítl. Mimo jiné uvedl, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. řádu), případně jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. To je zřejmé už z ustanovení § 238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož na veřejnost řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost při veřejném zasedání. Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. řádu přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal. Z obsahu spisu je zřejmé, že byl odvolacím soudem o veřejném zasedání vyrozuměn, nikoliv k němu předvolán. Z toho lze usuzovat, že odvolací soud nepovažoval přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou, takže uvažoval i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. S ohledem na odvolacím soudem zjištěné skutečnosti o tom, že obviněnému jeho zdravotní problémy nebránily v účasti na veřejném zasedání dne 26. 6. 2007, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že postupem odvolacího soudu nebyla porušena ustanovení trestního řádu o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání a nebyl ani zkrácen na svých obhajovacích právech. Správně přitom odvolací soud zdůraznil, že potvrzení o pracovní neschopnosti není dostatečným podkladem pro závěr, že zdravotní důvody brání obviněnému v účasti na veřejném zasedání, přičemž, jak bylo zjištěno, takové důvody ani podle lékařů neexistovaly. III. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen zejména čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedl, že v ústavní stížnosti uplatňuje téměř shodné námitky, které již uplatnil v rámci opravných prostředků, neboť má za to, že obecné soudy se jimi dostatečně nezabývaly. Pochybení spatřoval zejména v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu, opomenutí jeho důkazních návrhů (zejména účetnictvím TJ Jiskra) a v nesprávném právním posouzení skutku. V době veřejného zasedání odvolacího soudu se subjektivně necítil schopen jednání aktivně zúčastnit a uplatňovat svá obhajovací práva. Jeho nedobrý psychický stav byl ostatně častý v průběhu celého trestního řízení. Potvrzení o pracovní neschopnosti v den konání veřejného zasedání odvolacího soudu ihned doručil s žádostí o odročení. Pokud i přesto soud jednání konal, porušil tím základní práva a svobody obviněného. Trestní stíhání o skutku uvedeném pod bodem II/1) výroku a vyvození trestní odpovědnosti za skutek, jehož trestnost již byla promlčena, bylo nepřípustné. Co se týče dalších skutků podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu, stěžovatel nikdy nejednal v úmyslu sebe nebo jiného obohatit pod nějakou nepravdivou záminkou či zatajením nějaké skutečnosti. Všechny své závazky vyplývající z uzavřených smluv sice včas neplnil, nicméně vždy, když mohl, tak poškozeným dluhy vracel. V řízení nebylo prokázáno, že by měl od počátku v úmyslu nedostát svým povinnostem a že by měl skutečně v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit. Vyvození trestní odpovědnosti vůči němu považuje za nesprávné, protože jeho jednání nenaplnilo veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. IV. Okresní soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je opakováním téměř shodných námitek, které stěžovatel prezentoval v rámci své obhajoby a použitých opravných prostředků, a proto odkázal na rozsáhlé odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo na námitky stěžovatele reagováno. V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení, že obecné soudy porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že ze zjištěných skutkových okolností dospěly k nesprávným právním závěrům, neprovedly veškeré navrhované důkazy, a že soud druhé instance odvolání neprojednal v jeho přítomnosti. V souvislosti s tvrzením o nesprávném právním posouzení věci Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu není jeho úkolem pravidelně přezkoumávat, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Ústavě, Listině, Úmluvě, či jiných mezinárodních dohodách vážících Českou republiku a zaručujících základní práva. Tomu odpovídá i jeho dosavadní judikatura, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. J