IV.ÚS 646/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 646/06 ze dne 17. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Tělocvičné jednoty Sokol Pardubice I., IČ 00527785, se sídlem Jiráskova 29, Pardubice, zastoupené JUDr. J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 20.6.2006, č.j. 23 Co 137/2006-64, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2.11.2005, č.j. 7 C 161/2004-41, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva založená čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že vedlejší účastník - International Power Opatovice, a.s., získal díky zákonu č. 79/1957 Sb. a vládnímu nařízení č. 80/1975 Sb. jednostranně oprávnění stavět a provozovat na cizích nemovitostech zařízení pro rozvod tepla; nejinak tomu bylo i za účinnosti zákona č. 89/1987 Sb., zákona č. 222/1994 Sb., jakož i za v současné době účinného zákona č. 458/2000 Sb. Toto tzv. legální věcné břemeno se však dotýká pouze oprávnění určité zařízení pro rozvod tepla zbudovat, provozovat a provádět na něm potřebné opravy a revize. Neplyne z něj však oprávnění dotčenému vlastníkovi nemovitosti nic neplatit a toto zařízení zde mít bezúplatně na věčné časy. Stěžovatelka vyjádřila pochybnosti, že by v právním řádu některého z členských států Evropské unie byla zakotvena analogická právní úprava, která by umožňovala obdobným subjektům, jakým je i vedlejší účastník řízení, vstupovat bez povolení na cizí pozemky a stavět a provozovat na nich zařízení pro rozvod tepla. Obecné soudy porušily zásadu rovnosti mezi účastníky, neboť nuceným omezením stěžovatelčina vlastnického práva upřely jí právo na odpovídající finanční ekvivalent. Stěžovatelka se dovolávala ochrany vlastnického práva, neboť právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a jeho omezení je možné pouze za náhradu. Za nedostatečnou shledala stěžovatelka možnost jednorázové náhrady. Navíc nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, avšak v současné době nejde o omezení vlastnického práva v zájmu veřejném, ale v zájmu privátním, týkajícím se zcela určité právnické osoby - akciové společnosti. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 7 C 161/2004, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka žalobou podanou k Okresnímu soudu v Pardubicích dne 12. 5. 2004 domáhala zaplacení částky 10 000,- Kč jako náhrady za užívání nemovitého majetku stěžovatelky, a to na základě plnění nájemného, resp. při absenci nájemní smlouvy vydáním bezdůvodného obohacení. Obecné soudy dospěly k právnímu závěru, že právním důvodem existence a provozování energetického zařízení vedlejším účastníkem je věcné břemeno zřízené na základě zákona, přičemž až do současné doby i za použití účinného ustanovení § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), obsah práv a povinností i po vydání Listiny zůstává nedotčen. K předmětu sporu, tedy k otázce, zda oprávněný subjekt z věcného břemene je povinen platit za uvedená omezení stěžovatelčina vlastnického práva přiměřenou náhradu, odkázal odvolací soud na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 137/03 a Pl. ÚS 25/04 s tím, že nárok na opakující se plnění, jehož se stěžovatelka domáhala, z právních předpisů nevyplývá, a zamítavé rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona zní: "Oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena." Ústavní soud považuje za potřebné nejprve uvést několik základních tezí nálezu Pl. ÚS 25/04 (Sb.n.u. sv. 36, str. 155, č. 134/2005 Sb.) rozvíjejícího předchozí nález I. ÚS 137/03 (Sb.n.u., sv. 31, str. 199). Věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle energetického zákona) mají specifický režim upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, jemuž slouží, nelze přehlížet skutečnost, že mají i významný prvek soukromoprávní. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí odlišnými speciálními právními předpisy. Tyto speciální právní předpisy však neobsahují úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se režim věcných břemen zřízených na základě zákona obecnou úpravou občanskoprávní. Z toho mimo jiné plyne, že zásadně nelze užívat věcné břemeno zcela bezplatně, ale za úplatu, která zahrnuje výdaje spojené se zachováním věci a s jejími opravami. Pokud tyto náklady oprávněný z věcného břemene nenese, získává tím bezdůvodné obohacení, neboť za něj byl placeno majitelem věci to, co měl po právu platit sám. Přímo k ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona však Ústavní soud uvedl, že toto ustanovení zachovává kontinuitu oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona. Jde o ustanovení, které se dotýká soukromoprávních vztahů, pro které obecně platí zásada zákazu retroaktivity. Z této zásady zatím (až na nepatrné výjimky) vycházela ustanovení všech občanskoprávních zákonů, které byly přijaty na našem území po zrušení Obecného zákoníku občanského z roku 1811. Vznik právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před účinností nové úpravy, se proto zásadně posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku. Z toho pohledu se toto ustanovení nevymyká standardnímu řešení srovnatelné problematiky a tento způsob zákonné úpravy v žádném případě nelze považovat za rozporný s ústavním pořádkem. Z nálezu Pl. ÚS 25/04 se dále podává, že při zřizování věcných břemen na základě zákona je (a doposud vždy byla) náhrada za omezení vlastnického práva koncipována jako náhrada jednorázová, splatná v zákonem stanovených lhůtách tomu, kdo je vlastníkem nemovitosti, na níž zřizované věcné břemeno vázne. Ze shora uvedených nálezů tedy mimo jiné vyplývá závěr, že legitimnost již dříve založených legálních věcných břemen byla po změně hodnotového systému v roce 1989 a přijetí Listiny potvrzena nejen následně přijímanými právními předpisy (§ 45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb.), ale i přezkumem Ústavního soudu. Listina zakotvuje v čl. 11 právo na vlastnictví, avšak v odst. 4 připouští jeho nucené omezení ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Za veřejný zájem lze považovat dodávky tepla pro obyvatelstvo. K omezení vlastnického práva, zřízení věcného břemene, došlo na základě zákona. Je třeba se tedy zabývat třetí podmínkou omezení vlastnického práva, jíž je ve vztahu k projednávanému případu otázka, zda náhradou lze rozumět pouze opakované plnění za omezení vlastnického práva, jak ho požaduje stěžovatelka. Dle názoru Ústavního soudu nelze za použití gramatického, systematického i teleologického výkladu dojít k závěru, že za náhradu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny lze považovat pouze pravidelné opakující se plnění poskytované po dobu omezení vlastnického práva. Samozřejmě by bylo možno uvažovat o zakotvení nároku na takové opakující se plnění v jednoduchém právu, avšak to náleží do dispozice zákonodárce. Jinými slovy řečeno, obsah pojmu náhrada dle čl. 11 odst. 4 Listiny v sobě zahrnuje pojem jednorázového i opakovaného plnění, nelze z něj však dovodit ústavně zaručené právo na poskytnutí právě opakovaného plnění za omezení vlastnického práva legálním věcným břemenem. Nelze ani pominout fakt, že stěžovatelka ve svém právním názoru směšuje dva instituty, a to nájem a věcné břemeno, resp. nájemné a náhradu za zřízení věcného břemene. Lze konstatovat, že se jedná o instituty odlišné, a to nejen v tom ohledu, že pro nájem je typické opakující se plnění po dobu užívání věci, pro věcné břemeno je však charakteristické spíše jednorázové plnění poskytnuté za jeho zřízení. Není povinností Ústavního soudu odpovídat na námitky postrádající dostatečně konkrétní argumentaci. Takovou námitkou je v projednávané věci stěžovatelčina pochybnost, že by v zemích Evropské unie existovala analogická právní úprava legálních věcných břemen. Ústavní soud není povolán k tomu, aby za stěžovatelku pátral v právních řádech zemí Evropské unie a vyvracel tuto její pochybnost charakteru pouhého tvrzení. N