IV.ÚS 647/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 647/05 ze dne 7. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky, v právní věci stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. M. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 9. 2004, č.j. 2 T 344/2002-407, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2004, č.j. 5 To 473/2004-449, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2005, č.j. 3 Tdo 727/2005-472, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 9. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Dále byl tímto rozsudkem okresního soudu stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovna Blansko, částku 158.236 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") následně svým rozsudkem ze dne 24. 11. 2004 k odvolání stěžovatele zrušil napadaný rozsudek soudu I. stupně a uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak usnesením ze dne 29. 6. 2005 odmítl dovolání stěžovatele ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné. 2. Stěžovatel se domníval, že napadaná rozhodnutí obecných soudů vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu a jsou projevem libovůle v soudním rozhodování. Dle náhledu stěžovatele tak v řízení před obecnými soudy a jejich rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. k porušení čl. 2 odst. 2. Listiny, čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ze strany obecných soudů. 3. Ve své ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 3. 10. 2005, stěžovatel nejprve předložil výhrady stran postupu, jakým okresní soud prováděl dokazování v jeho trestní věci. V tomto směru stěžovatel prohlašoval, že obhajobě ani obhajobou navrhovanému znalci nebyla zpřístupněna část spisového materiálu, jmenovitě CD nosič, o němž referuje revizní znalecký posudek Ústavu silniční a městské dopravy, a.s. (dále jen "Ústav"), na jeho straně č. 82. Současně pak okresní soud v rámci hlavního líčení konaného dne 11. 5. 2005 (správně 11. 5. 2004) neumožnil znalci obhajoby realizovat potřebné úkony, tj. zejména kladení otázek znalcem a přezkoumání spisového materiálu, směřující k prokázání pravdivosti tvrzení stěžovatele, což ovšem rozporuje ustanovením § 107 odst. 1 ve spojení s § 110a trestního řádu. Okresní soud rovněž připustil situaci, kdy nebylo postaveno najisto, které konkrétní osoby, mimo S. B., se na vypracování znaleckého posudku Ústavu podílely, tímto však soud I. stupně založil porušení § 110 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel taktéž Ústavnímu soudu vyjevil své přesvědčení, že závěry znaleckého posudku Ústavu jsou z hlediska technického, matematického a fyzikálního zcela chybné a nesprávné, nadto tento zpracovávala osoba jen se středoškolským vzděláním, což ostře kontrastuje se vzděláním znalců Ing. H., CSc., a Ing. V. Soustavně opakované námitky obhajoby z této oblasti ovšem okresní soud nikterak nevyslyšel. Z takto naznačených pochybení okresního soudu stěžovatel dovozoval především zásadní zkrácení jeho práva na obhajobu a porušení v ústavní stížnosti specifikovaných základních zásad trestního řízení. 4. V dalším stěžovatel Ústavnímu soudu přednesl své výhrady směřující vůči znění napadaného rozsudku okresního soudu. Dle stanoviska stěžovatele není z tohoto rozhodnutí soudu I. stupně nikterak zřejmé, jakou úvahou byl tento orgán veden, upřednostnil-li určitý důkaz před jiným, na tomto základě tak stěžovatel prohlásil napadaný rozsudek okresního soudu za nepřezkoumatelný. Okresní soud mimoto ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2004 zcela opomenul zabývat se doplněním znaleckého posudku Ing. H., CSc., ze dne 9. 5. 2004. Jelikož pak tento nedostatek napadaného rozsudku okresního soudu neodstranil ani soud odvolací, označil stěžovatel toto doplnění znaleckého posudku, plně ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, za opomenutý důkaz. 5. Stěžovatel se dále nebyl s to ztotožnit se skutečností, že právě on vystupuje v řízení před obecnými soudy jako trestně stíhaný, neboť obecné soudy shodně dovodily, s ohledem na porušení povinnosti řidiče ze strany poškozeného, spoluzavinění poškozeného T. Š. na způsobení předmětné dopravní nehody. Pokud tedy obecné soudy konstatovaly dvě odlišná porušení pravidel silničního provozu, jichž se dopustili poškozený Š. a stěžovatel, je nutno vnímat za diskriminující, vystupuje-li jedna z těchto osob před obecnými soudy výhradně jako poškozený a druhá výhradně jako trestně stíhaný. 6. Svou ústavní stížnost uzavřel stěžovatel námitkou vůči napadanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, který se v tomto měl dopustit nepřiměřeně restriktivního výkladu ustanovení § 256b odst. 1 písm. g) trestního řádu (správně § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu). Argumentaci v tomto směru stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. 7. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 2 T 344/2002. Z tohoto zjistil, že dle výroku napadaného rozsudku krajského soudu, kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu ze dne 13. 9. 2004, stěžovatel dne 22. 9. 2001 v době kolem 15.50 hod. jako řidič osobního motorového vozidla, tov. zn. Toyota RAV 4, kdy vyjížděl z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na silnici č. 373 v km 62,5 v katastru obce K., okr. B., kdy neměl dostatečný dohled vlevo ve svém směru jízdy, v důsledku vlastní nepozornosti nedal přednost v jízdě z jeho pohledu zleva jedoucímu motocyklu tov. zn. JAWA 350, který řídil T. Š., v důsledku jednání řidiče automobilu došlo ke vjetí jím řízeného vozidla do jízdního pruhu motocyklu řidiče T. Š. a následně k nárazu motocyklu do levého boku vozidla řízeného stěžovatelem a ke zranění řidiče T. Š., které ze soudně lékařského hlediska je hodnoceno jako lehké, a ke zranění spolujezdce řidiče Š. L. K., které je ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako těžké. Tímto se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl krajským soudem vyměřen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, jak již bylo uvedeno v předchozím. Při prostudování spisu okresního soudu, sp. zn. 2 T 344/2002, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. 8. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní a krajský soud ve svých vyjádřeních shodně odkázaly na odůvodnění jimi vydaných napadaných rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR do svého vyjádření obsáhl především úvahy o povaze dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, resp. o postavení Nejvyššího soudu ČR v rámci soustavy obecných soudů. Na jejich podkladě pak Nejvyšší soud ČR uvědomil Ústavní soud o vlastním přesvědčení, že postupem v řízení před dovolacím soudem ani jeho rozhodnutím nebyl porušen trestní řád, stejně jako ostatní v České republice účinné normy včetně Ústavy a Listiny. Nejvyšší soud ČR tak měl za to, že námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti lze považovat za zjevně neopodstatněné. Okresní státní zastupitelství v Blansku se k ústavní stížnosti stěžovatele věcně nikterak nevyjádřilo. Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství se svými přípisy adresovanými Ústavnímu soudu svého postavení vedlejších ú