IV.ÚS 649/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 649/21 ze dne 13. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Š. G., zastoupeného JUDr. Luďkem Trundou, advokátem, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 sp. zn. 3 Tdo 1198/2020, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2020 sp. zn. 5 To 86/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. prosince 2019 sp. zn. 3 T 79/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 68 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli dále uložil peněžitý trest ve výši 20 denních sazeb po 200 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl uhrazen ve stanovené lhůtě, uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Tímtéž rozsudkem obvodní soud rozhodl též o vině a trestu obviněného T. G. (dále jen "spoluobviněný"). Podle zjištění obvodního soudu se stěžovatel a spoluobviněný dopustili předmětného trestného činu tím, že v konkretizovanou dobu ve vymezených prostorách (sloužících jako kancelář stavbyvedoucího) poškozeného R. R. (dále jen "poškozený") nutili k podpisu faktury v částce 168 775 Kč za stavební práce (výstavba chodníků bytového domu) a listů evidence docházky, kdy nejprve do kanceláře přišli spoluobviněný spolu s D. K., který se posadil na židli a do jednání se nezapojoval, po chvíli přišel i stěžovatel, oba požadovali podepsání výše uvedených dokladů, což poškozený odmítal a chtěl odejít z kanceláře, v čemž mu bránil svým postavením spoluobviněný, který stál u dveří a držel v ruce předmět v podobě nože s čepelí přibližně 10 cm, přičemž stěžovatel spoluobviněného vyzýval, ať poškozeného bodne, nepodepíše-li listiny, nebo že ho bodne on sám, kdy zároveň na poškozeného křičel, že přísahá na své děti, že to klidně udělá, všechny v jejich firmě podřeže, že už nepostaví ani žádnou půdu apod., načež poškozený ze strachu o svůj život a zdraví podepsal předložené listiny, kdy poté oba i s D. K. z kanceláře odešli. 3. O odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, jímž ho podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud ho shledal vinným "zcela neprávem" a odsoudil jej, aniž by existoval jediný důkaz pro vyslovení závěru, že se dopustil skutku, který mu byl kladen za vinu. Městský soud podle stěžovatele zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, když v odůvodnění svého usnesení nedostatečně reagoval na jím vznesené odvolací námitky. 6. Podle stěžovatele skutkový stav tak, jak byl obvodním soudem zjištěn a popsán ve výroku o vině, nemůže vést k závěru o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku. 7. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spatřuje v závěru obecných soudů, že s poškozeným v kanceláři byli přítomni stěžovatel, spoluobviněný a svědek D. K., který - jak je uvedeno ve výroku o vině - se do jednání obviněných nezapojoval. Podle stěžovatele nelze označit jakoukoli třetí osobu, která se na činu pachatele aktivně podílela. Přesto soudy dospěly k závěru, že touto osobou byl svědek D. K., a následně konstatovaly, že stěžovatel naplnil znak spáchání činu nejméně se dvěma osobami [§ 175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku]. 8. Podle stěžovatele soudy neobjasnily, zda spoluobviněný držel v ruce skutečný nůž nebo jiný předmět (např. propisovací tužku). Omezily se pouze na zjištění, že stěžovatel vyzval spoluobviněného, aby poškozeného "bodnul". Poškozený údajnou zbraň blíže nevymezil, neuvedl ani to, že jí spoluobviněný pohyboval směrem k němu. Na základě těchto nespolehlivých skutkových zjištění přesto soudy dospěly k závěru, že stěžovatel naplnil znak spáchání činu se zbraní [§ 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku]. 9. Stěžovatel má za to, že se soudy nevypořádaly ani s dalšími námitkami obhajoby. Z dokazování vyplynulo, že si stěžovatel schůzku s poškozeným telefonicky dohodl, ačkoli poškozený to popřel. Z kamerového záznamu bylo zjištěno, že spoluobviněný v průběhu schůzky několikrát vyšel před dům a kouřil tam, přičemž poškozený tvrdil, že prostory kanceláře spoluobviněný v průběhu incidentu neopustil. Soudy nevzaly v potaz příčiny sporu, kdy poškozený měl zprostředkovat řešení neuhrazených stavebních prací, ani argumentaci obhajoby, že počty odpracovaných hodin uvedené na faktuře, kterou poškozený odmítl převzít, odpovídaly zápisům ve stavebním deníku. Poškozený přitom podmiňoval podepsání předmětné faktury tím, aby stěžovatel podepsal uznání vícenákladů a víceprací "na akci H.", včetně navýšení množství zakoupeného betonu. Tyto vícenáklady se v podstatě rovnaly částce uvedené na faktuře. 10. Stěžovatel obvodnímu soudu rovněž vytýká nedostatečné odůvodnění výše peněžitého trestu, které odkazuje pouze na skutečnost, že je podnikatel. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. Podle Ústavního soudu jsou, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se zjišťuje posouzením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předv